ŠÁRKA (I.)

Žár polední pad na hluboké lesy,

jež vlnily se od Vltavských břehů

po obou stranách výš až ku obzoru.

Žár dusný, v kterém ztrnulé spí všecko

jak zakleto; ni tráva nepohne se,

keř nezašustí, strom neskloní haluz,

jen z mechů stoupá vůně opojivá.

Žár polední pad na hluboké lesy.

Touž chvílí v nich se octla Šárka sama;

džbán plný jahod nesla v pravé ruce,

snět levou odhrnujíc, která časem

ji šlehla v tvář a střásla v černé vlasy,

jenž lítaly jí oblá přes ramena,

dešť sněhobílých, kalinových květů.

Šla rychle, časem jen se zastavila,

jak na výzvědách laň když bystří sluchy;

mech pružný pod její se zachvěl nohou,

klesť zapraskla – a zas to dusné ticho.

Sem tam se dubů větve rozdělily

a obzoru část objevily zraku,

jen lesy, lesy, lesy nekonečné,

z nichž trčely jen hroty černých skalin

neb holý strom, s kterého slétl časem

svým těžkopádným vírem černý havran.

Ruch jeho křídel utlumila dálka;

leč kruhy jich ty mohlo stíhat oko,

jak úžily se – nyní zapad v houští.

Sem tam pruh modré páry nad mýtinou

se táh jak závoj, pod nímž spala země.

Dne žárem, cestou dlouhou unavena

si chtěla Šárka v mechu odpočinout

pod velkým dubem, sukovité větve

jenž přátelsky rozkládal na vše strany,

král údolí, na jehož květném prahu

se octnula. Pod stromem seděl Ctirad

mdlý honbou; unaveným údům chvíli

přál hostinný chlad haluzí a mechu.

Hned nezřela ho; on ji ale rázem,

jak pestře vyšívaná říza její

se kmitla mezi lísek sporým listím.

Tak rys vyhlídá kořist bystrým okem.

I skočil za kmen dubu; jak šla zvolna,

ji pozoroval; cítil, její krása

jak urychluje tlukot jeho srdce

a žíhá milou duši jemu v ňadrech.

Žár vykouzlil jí plné, žhavé růže

na tváří ovál, plná její ňadra

div zadržel šat, kterak vlnila se,

a nahá, plná ramena se leskla,

jsouc obepjata kovovými kruhy.

Vlas její padal bujnou vlnou dolů

až k pasu, pod nímž pestře vyšívaným

tvar oblých boků ostře vystupoval

pod řasou šatu, který volně splýval

až nad kotníky útlých, bosých nohou.

Jak těžce dýchala! co v tmavém oku

jí míhalo se! Ctirad musil stisknout

svá prsa, v kterých cítil znova

urážky staré jedovatý osten

a vášně hlas, jenž pomíšen byl láskou.

I vrh se na ni dřív, než sedla na zem.

Ta poděšena byla malou chvíli

jak omráčena; brzy ale pýcha

a hněv v ní divou probudily sílu.

I začal boj: džbán s jahodami dávno

v mech pohozen, do klubka tryskly páže,

sval každý vzpjal se, pata vrostla v půdu;

jen těžké vzdechy, táhlý ryk z jich ňader

se křečovitě dobývaly. Ctirad,

jak na svých prsou cítil její tělo,

jsa vášní zmaten povoloval náhle.

Však dubu kluzký, zrádný kořen, z mechu

jenž vyčníval, byl nohoum Šárky lečkou,

i padla na zem. Ctirad vrh se na ni,

strh její pás a řízu pod ním serval,

až mih se nahý a plný bok její,

jak v noci z mračen vynoří se měsíc;

pak jejím pasem ruce její svázal

a strhl svůj a připoutal ji k stromu.

Pak stíraje pot s čela dlaní sedl

jí naproti a patřil na ni dlouho,

jak přemožena svíjela se před ním

bez moci jemu vydána v plen krutý.

Pás dlouho Ctirad lačné svoje zraky

po kráse, kterou dříve šat mu halil,

po ňadrech, přes něž padaly jen vlasy,

po pážích, které svisle klesly k bokům –

pak posměvačným zahovořil hlasem:

„Jen zavírej své oči, znáš mne dobře!

Jen vzpomeň si, jak na kněžně jsem žádal

kdys ruku tvou na zlatém Vyšehradě,

a kněžna svolila; ty odmítla jsi,

pak vytáčejíc ženskou lstí svou zlobu

jsi řekla: ,Chci mít silného jen muže,

tak silného jak Bivoj, ba i více.

Kdo přemůže mne před kněžninou tváří,

ať učiní mne ženou, otrokyní!‘

Šlo deset bláznů v malicherný zápas

mne nedůstojný; porazilas všecky.

Já k příhodnější zanechal si chvíli

ti ukázat, že silnější jsem tebe.

Ne ženou, teď mou budeš otrokyní.

To chtěl jsem, Šárko, dřív ti připomenout,

než pokračovat budu v pomstě svojí.

Ty oči nechceš otevříti? Pyšná!

ty nechceš ani rozhlédnout se kolem,

jak nádherné nám uchystáno lože?

Nuž, zacpi, můžeš-li, též uši svoje,

bys neslyšela, hrdlička jak volá

ku lásky hrám, jak z hloubi lesa jelen

po svojí lani táhlým touží řevem!“–

Proč náhle Ctirad ustál ve své řeči?

V dvou větví rámci zjevila se hlava,

a její oči hluboké a temné

se upíraly na Ctirada přísně;

dvě mocné páže v před se potom snuly,

až zapraskalo křoví pod jich tíží,

pak ramena dvě jako svazy dubu,

a prsa potom, balvan zrytý bleskem.

A nežli Ctirad uvěřil svým očím,

stál před ním Bivoj v obrovské své výšce,

jak nebetyčný vedle buk by ožil.

Vše na něm žula, suk, vše síla, velkost:

dva silné vrkoče prokvětlých vlasů

mu na mohutné plece jak dva hadi

se točily, hruď jeho byla nahá,

osmahlá sluncem. Klidně skřížil ruce

na ňadrech svých a patřil na Ctirada

tím hlubokým a neuprosným zrakem,

jenž zvykl v moře pralesů se hroužit

a v mraků pestré, neurčité tvary.

Tak dlouho patřil na Ctirada Bivoj;

pak pevně stisk svůj mlat, jenž ležel v trávě,

a zahovořil velkým, mocným hlasem:

,Na bezbranné svou dokázal jsi sílu;

jak diviti se tobě, velký reku?

Ó jaká škoda, že juž mrtev Lumír!

Pro jeho velkou, nesmrtelnou píseň

tvé vítězství nad opuštěnou dívkou

by věru bylo předmět, hodný věnce!

Teď klopíš ty zrak, chlapče; chop se mlatu

a dokaž mně, že v tobě síla; posud

jen podlost viděl jsem a slyšel tady!‘

I skočil Ctirad jak tur podrážděný,

chyt těžký mlat svůj a zaskřípěl zuby.

Tak oba stáli chvíli proti sobě

jak černá dvě a bouří těžká mračna.

„Ty starochu! či domníváš se, svini

když polehtal jsi druhdy za ušima,

že ustoupím já tobě? Milý brachu!

od chvíle té, co výhost dal jsi světu,

co s Kašou tajným oddal jsi se kouzlům,

co stopuješ let ptáků a pád listí:

tvé paže odvykly mlat těžký zdvíhat.

Má je ta kořist; či snad její krása –

mně poděkuj, že nahá se ti jeví –

i staré srdce rozehřála v ňadrech?

Nuž zvedni mlat, já hotový jsem k boji!“

,Máš pravdu,‘ jemu odpovídal Bivoj,

a vrkoče své dlouhé zšedivělé

jen hlavy pokynem si na zad hodil;

máš pravdu, co jsem vyhostil se všeho,

co nechodím pod Vyšehradskou skálu

se účastniti vašich ženských půtek,

co nepívám juž medovinu s vámi

a nežvastám o vděku vašich děvic,

jsem zšedivěl. Však bozi dobře vědí,

proč nechali mne žíti v stínu lesů.

Hleď, nad tvou hlavou krkavců dav letí;

tu dobře vědí, že jim pastva kyne.

Nuž zvedni mlat a pozor na svou duši,

ať s hrdlem tvým se brzy neseznámí.‘

A srazily se jejich těžké mlaty.

Tak v podletí, když dlouho proti sobě

dvě stála mračna ob čas hovoříce

svých hromů mohutnými polnicemi,

se náhle srazí, svět se v chaos mate.

Ta těžká rána stihnuvších se mlatů

les probudila. Tetřev vylít s křikem;

tam liška, která na slunci se hřála,

do chrastí vběhla, dav pak zpěvných ptáků

kol hlavy jejich poplašen se vznášel.

Tu ránu Ctirad odrazil svým mlatem.

„Běs v tě! máš věru ještě tvrdou páži,

však brzy rozmelu tě jako křemen!“

,Hleď boje si a zadrž chlubný jazyk;

jak pozvedneš mlat, Morana jej chytne!‘

A znova jejich srazily se mlaty,

až padaly z nich kusy jako z mračen,

když vrazí v sebe, padá krupobití.

Tou hromnou ranou Šárka probuzena

teď otevřela teprv svoje oči

a zřela zápas zoufalý a divý.

Juž pětkrát mlaty jejich srazily se

a mocným kterak pozvedly se vzmachem,

co servaly juž listí, větví, kůry!

a z očí bojujících lítal plamen

a z rukou jejich smrtné spěly rány,

jež na půl cestě vždy si padly v náruč.

A Šárka zřela dlouho na Ctirada

a zdálo se jí, ač stud s divým hněvem

jí v srdci válčily, že Ctirad rekem.

V tom Ctirad příliš vysoko mlat zvednul

a ten se zaplet v dubu husté větve.

Teď ztracen byl, teď holá jeho prsa

a jednou ranou mohl statný Bivoj

z nich vyrazit mu polekanou duši.

Však tento náhle odhodil mlat pádný.

,Jdi, Ctirade, já daruju ti život!‘

Pak nestaral se o něho, jak s hanbou

svůj sebral mlat, pěsť zaťal, skřípal zuby

a s kletbou na rtech skočil v houští stranou,

leč obrátil se k Šárce. Odvázal ji,

šel k zřídlu, které blízko teklo v mechu,

jí omyl skráně, pomahal jí sdraný

šat sepjati zas ostny ostružiny

a mezitím k ní vážným pravil hlasem:

,Jsi kořist má, leč klidně vrať se domů!

Co mně jsou vaše malicherné spory,

co vaše hry a zápasy a sněmy

a půtky, pitky? Mně dostačí lesy.

Až Libuše zas zbloudí na své honbě,

jsem k službám jí jak z lidí poslednímu;

ji z lesa vyved bych jak nyní tebe,

ji osvobodil jako nyní tebe.

Však pojď! Co o tvůj zápasil jsem život,

bouř černými se snesla perutěmi

nad celý kraj. Spěš rychle! Hrom již hučí,

on nápodobí pouze naše mlaty.

Hle mezi větvemi ti kyne z dáli

již Vyšehrad – jdi rychle! Bozi s tebou!‘

A obrátiv se zmizel v černém lese.