ŠÁRKA (II.)

Šla pralesem a černé vlasy její

jak černí hadi šlehaly jí boky;

na plecích toul jí visel plný šípů,

luk v ruce chvěl se. Zdlouhavým šla krokem

a v chůzi svojí měla rysa úskok

a v pohledu svém měla chytrost lišky.

Šla zvolna, větve nazvedala, zrakem

kol těkajíc. Hle, teď se zastavila;

nach trysk jí v obličej, až spánky zbarvil

jí plamenem, na srdce padla ruka,

jak jeho tluk by chtěla zadržeti.

Kus mýtiny před zrakem jejím bylo

a v středu jejím stál dub věkovitý

své rozkládaje větve plné suků

a krkavčích hnízd a svatého jmejlí.

I stála chvíli – potom chvatným krokem

šla ke stromu, rty se jí bolně chvěly

a nesouvislá slova valila se

přes řeřáb jejich v žalobě i kletbě:

„Zde bylo to – juž poznávám to místo!

Ty starče dube, zvyklý pouze žertvám

a modlitbám i zpěvům svatých věstců,

jest čas, bys učil zvykati se kletbám

a války dějům, čas, by z krve toků

kouř povznášel se v haluzí tvých šero,

ne z obětí jen žhavé sloupy dýmu.

Tys zřel mou hanbu, musíš na mou pomstu

též dívat se, mou neslýchanou pomstu!

Ku tvému kmenu bylo přivázáno

mé posud nedotknuté, svěží tělo,

a po mých nahých ňadrech, kterých předtím

ni luny nezřel ani hvězdný promyk,

tvé krajkovité stíny drze hrály.“

I zahalila řízou svoji hlavu

a chvíli dlouhou stála v přemýšlení.

Pak náhle hrdě vzpřímila svou šiji,

až vlasy zahouply se vodopádem

přes záda, na nichž v toulci tímto hnutím

jak probuzeny šípy zachřestily.

Tak náhle býk, jenž dumal na lučině,

jsa spilý slunce červnového září,

se náhle vzchopí, bodnut střečkem v nozdru,

a škubne sebou, až jho zachvěje se

na svalnaté a tučné jeho šiji.

Ji rovněž bodla myšlenka a z dumy

ji zburcovala; nezřela svou hanbu,

svou pomstu zřela jen a hovořila:

„Ty Černobohu, pane všechněch běsů,

vem srdce mé za trůn svůj velkolepý;

krev zženštilou mi otrav ve všech žilách,

cit otup v srdci, dej mi k pomstě sílu,

když dal jsi myšlenku! Viz, tobě v oběť

já vytrhuju ze svých ňader lásku

jak pestrý květ, a místo ní tam sázím

keř bolehlavu se špinavým květem.

Chci nenávidět, chci se mstít – zda slyšíš

hlas přísahy mé, slyšíš, slyšíš, bože?“

A jako větru dech, jenž z hloubi vane,

to zašumělo ve koruně dubu.

A Šárka chytla lovčí roh, jenž houpal

se po boku jí, prudce zatroubila.

Let ohlas lesem, usnul kdesi v houští.

Však brzy, jakby oživlo kol křoví,

dav žen a dívek z lesa kol se hrnul,

a všecky nesly touly na ramenou

a všem po boku houpaly se meče,

všem oštěp zbraní byl a luk a šípy.

I stály kol a čekaly, co řekne.

„Ty, Svratko, pověz, byl to jistě Ctirad,

jenž s družinou svou před svítáním vyjel

do těchto lesů z Vyšehradské brány?“

„Byl jistě on, jel s družinou jen skrovnou,

zvyk jeho často honit v tomto lese,

vždy před polednem se zas vrací domů.

A viděli, že denně tady sedá

pod tímto dubem unavený honbou,

však silný jest a bdělé jeho mužstvo.“

„Zde tedy sedá, právě pod tím stromem,“

cos zašeptalo sladce v ňadrech Šárky;

„zde právě vykonej svou velkou pomstu,“

cos zasyčelo – ale boj byl krátký.

Před zrakem Šárky krev jen mihala se,

v ní ztápěl mech se i kořeny dubu,

v ní tráva, listí, haluze i vrchol,

skal útesy, i čistý azur nebes,

tok Vltavy a celá dálná země –

jen krev, jen krev, jen krev – krev Ctiradovu!

I skočila a strhla se svých ňader

šat ochranný a hněvně poroučela:

„Teď ruce svažte mi!“ – a vykonáno;

„teď k stromu připevněte! k mému boku

dej, Svratko, láhev plnou medoviny

a nechte zde mne ležet v palném žáru,

a samy tiše v úval ten se skryjte,

jejž husté mlází bujným halí proutím.

Tam na číhané tiše setrvejte,

až rohu mého zvuk vás zvolá k práci;

pak sesekejte, co zde naleznete,

jen toho, jenž mi bude ležet v klínu,

jak vzácnou kořist bez pohromy svažte!“

A stalo se, jak bylo poručeno.

Ku stromu Šárka přivázána sama

teď ležela; rty její práhly, oči

se darmo upíraly v houští lesní;

a jako slunce plálo na obloze,

tak její pomsta útroby jí žehla

a pálila. Kol všady děsné ticho.

Ni cvrček nepřerušil v suché trávě

ten poledne klid němý ostrou písní,

list bez hnutí na mrtvé visel sněti,

pták v hnízdě spal neb unaveným křídlem

bezhlasně kroužil v nekonečnu nebes.

Zem rozhalila slunci svoje vnady,

s ním snoubila se v objímání věčném.

Tu náhle kopyt ruch a hlasný hovor.

„To Ctiradův hlas! Bozi, on se blíží!

Teď silnou být! Ó pomsto, nyní promluv!“

A vskutku byl to Ctirad. Unavený

zde ve zvyku měl pohovit si chvíli

i družině; juž větve zašustily,

a bylo slyšet rozkaz: „V mlází nechte

své koně pást a chvilku odpočiňte!“

Pak bylo slyšet, jak skákají s koní,

pak ticho zas, jen srdce Šárky bilo.

Teď objevil se Ctirad na mýtině.

Zřel Šárku spoutanou a stanul němý.

Cit divný svíral náhle jeho srdce:

zda soucit, čili stopa starých hněvů,

sám nevěděl; zřel pouze, kterak trpí.

Na ňadra hlavu měla nakloněnou

a vlasy její v neladu a zmatku

víc jevily, než měly zakrývati.

I skočil k ní a klek vedle ní v trávu

a zašeptal: „Co stalo se ti, Šárko?“

„Voj Vlasty,“ tato slabě hovořila,

„mne napad v lese, pohaněl a ztýral

a přivázal zde k stromu; tvojich ořů

však zlekán ržáním prchl polekaný.

Já nechtěla jít s nimi v marný zápas

a nade mnou se takto mstily za to.

Ó smiluj se a vysvoboď mne z vazby!“

A zase klesla její krásná hlava

a vlasy její v neladu a zmatku

víc jevily, než zakrývati měly.

A Ctirad sáh si rukou rychle k hlavě

a k srdci pak a ptal se, co se děje,

a sedl v trávu k ní a sladce šeptal:

„Ty nehněváš se na mne, Šárko, více?

tys zapomněla již a odpustila –

víš, tenkrát, jak tě Bivoj vysvobodil –

ty nehněváš se? Ó jak žehnám Vlastě

a celé vzpouře žen, že mohu stejně,

čím hřešil jsem, zas napravit svou vinu,

jen řekni mi, zda více nehněváš se?“

A tasil meč a přeříz její pouta,

a ona kladla skráň na jeho ňadra

a šeptala: „Jen milovat má žena

a odpouštět“ – však v jejím černém oku

blesk mihl se – žel, neviděl jej Ctirad.

„Dík, Ctirade; jsi unavený honbou,

zde plná láhev – té si nepovšimli,

když ořů tvojich splašilo je ržání;

pij, Ctirade!“ A zase v jejím oku

to blesklo se – však neviděl to Ctirad.

Vzal plnou lahev, a co nes ji k ústům,

meč, který strhal její vazby, vzala

a daleko jej zahodila v trávu.

Pak obě ruce krásné, plné, bílé

kol jeho šije ovinula jemně,

jej táhla na svá nahá ňadra blíže

a šeptala mu v ucho: „Miluju tě!“

On bez vlády se sklonil v její náruč

a prsty jeho v jejích vlasech hrály,

a usmíval se, šeptal cos – a usnul.

Klid poledne teď dostoupil své výše,

jak děsné vášně vřava v ňadrech Šárky.

Teď, pomsto, vstaň a kasej sukně k reji!

A Šárka sklonila se nad Ctirada

a poslouchala, kterak těžce dýchá;

pod její rukou jeho srdce bilo,

a vlhká jeho skráň na jejích prsou;

i vztáhla ruku po rohu, jenž visel

jí po boku, a chtěla zatroubiti.

V tom Ctirad sebou pohnul náhle ze sna,

cos zašeptal – a zachvěla se Šárka,

roh kles jí z ruky: „Nehněváš se, Šárko?“

A ticho zas, jen spícího dech těžký

zněl v duší jí jak hudba konejšivá.

Tmou její duše létla bílá peruť,

jak holubice přes černavé mračno,

svit soucitu se prodral v její srdce.

Hle, v důvěře on spí zde v jejím klínu,

zlo netuší, ni zradu z její ruky;

spí v lásky snu a před ním otevírá

se hrozná šklebící se propast smrti;

a tato propast v její ruce dřímá,

v té rohu dutině spí – ještě chvíli

a zhltí jej. A on přec tak je sličný,

tak mohutný, tak mladý! – Ale pomsta

jen hřivou zatřásla a roh se zvedl.

V tom s dubu zvolna snášel se list žlutý,

jak zlatý vloček v modrém vzduchu kroužil,

a kolem těkající pohled Šárky

se stáčel za ním, stíhal jeho dráhu,

a v zamyšlení roh zas pad jí z ruky.

Dech větru parný zavanul a kolem

se rozhostilo ještě větší ticho

a náhle strach se zmocnil bdící Šárky.

Ten spící muž na jejích nahých prsou,

ta samota kol, příšerné ty stromy,

jež stály bez hnutí, jak němí svědci,

jak tichem svým by se jí vyptávaly:

„Nu, vykonáš juž brzy pomstu svoji?“

Vše padlo na ni jako balvan skalný,

dech v hrdle stáhlo jí a v plachém zmatku

roh ke rtům dán, juž zahlaholil v dálku.

Les náhle ožil. Kolem dívek davy

na spící padly druhy Ctiradovy

a zbily je; on ještě v spaní svázán

a odveden ve jásotu a hluku.

Zas ticho v lese. Bez pohnutí tráva

i snět i lupen; jen pod starým dubem

se choulí Šárka v sedranou svou řízu,

a zářné slunce ani nevidělo,

jak rve si vlasy a jak hořce pláče.