ŠÁRKA (III.)

Hrad Děvín z lesů strměl ku obloze,

jak orlí hnízdo na skalině z houští,

a nastavoval proti Vyšehradu

své pyšné čelo. Tyto obě tvrze

teď byly heslem zoufalého boje,

jenž od pravěku v lidstvu odbývá se,

jenž chvíli stajen zákonem neb zvykem

v ráz strhá těsná svojí vazby pouta

a v původní své nahotě se zjeví.

Neb při vší lásce, jíž lne k muži žena,

cos příkrého se mezi nimi tají:

snad vědomí, že muže slabší žena,

snad před otroctvím bázeň v srdci muže,

jenž svoji volnost cení nade všecko.

Ples rozlehal se po hradě, číš stále

dnes přetékala zlatou medovinou,

zbraň odhozená světila dnes svátky.

Vše jeden smích a hluk, jenž stále rostl.

Ve středu žen teď vyprávěla jedna

o dnešního dne činu velkolepém,

o kořisti, na kterou myslit nikdo

se neodvážil; o lsti, kterou Šárka

dnes překonala mužnou sílu Vlasty,

o Ctiradově kráse, ukrutnosti,

o tom, jak vždycky ženami on zhrdal,

o tom, co platí v radě Přemyslově

i v hluku bitvy. Sláva Šárky letla

z úst k ústům, jako lítá zlatá včela

od květu na květ, a jak stále roste

jí pelu zlato na nohách i křídlech,

tak věhlasu též přibývalo Šárce,

čím déle o ní hlučný hovor trval.

Jí nebylo víc tady; darmo po ní

zrak jeden pátral ostře pronikavý,

zrak Vlasty, vůdce boje, paní hradu.

Ta časem procházela pozorlivě

kol holdující, hovořící tlupy

a na pohled jen nedbale se zdála

všem chvalozpěvům Šárky naslouchati;

však zatím lačným vše lovila uchem,

co křídlem slova sneslo se jí k sluchu,

a v srdci jejím dávno dřímající

se probudily lvice nezkrocené,

se žárlivostí závist, k nim pak záhy

stín hyeny se přidružil, jenž vždycky

má v srdcích tyranů svůj věčný hřbitov,

kde vyhrabává kosti starých hříchů:

strach cizí moci, cizí velikosti.

Ty spojivše se řvaly v jejím srdci,

krev s lící vyssály a v oko vášně

jí vrhly požár, zlomiti moc Šárky

již v zárodku, než vzroste v mocnou horu,

stín jejíž byl by Vlasty věčným hrobem.

To blesk, jenž tryskl z mračen její dumy

a osvítil jí v duši hrozné prázdno,

že zalkala by, kdyby plakat mohla.

Cit, jenž ji vedl v boje proti mužům,

tak hrozný nebyl jako k této ženě

teď záští neuprosné. Ve své pyšné

a ledovité kráse stála sama

o dřevěný sloup hlavu opírajíc

a podobna jsouc Moraně, jež dumá,

na jakou má se uvrhnouti kořist.

Vlas její dlouhý, rudozlatý volně

jí šlehal boky, drsné rouno ovčí

div upoutalo mocné vlny ňader

a černé oko silo kolem blesky.

Ruch, který v síni víc a více rostl,

ji v dumy kolébal a z něho pouze

jen jedno slovo rylo se jí v duši,

jak havrana skřek prorve dumy borů,

jen: Šárka! Šárka! syčelo jí v uších.

Hluk bouřil stále, smích a bujné zpěvy

jej protkávaly, číše překoceny

kol válely se po stolech a zemi.

Vše veselí juž bylo vyčerpáno;

tu křikla jedna: „Muži nám tu chybí!“

a jiných sto hned řvalo odpovědí.

„Nuž Ctirada sem přiveďte, ať z blízka

ty pozná, jimiž zhrdal. Dovol, Vlasto,

ať každá ukáže mu před tvou tváří,

jak bídný jest a malý v rukou našich!“

A nežli mohla odpovědít Vlasta,

juž celý hrad zněl jedním velkým křikem:

„Sem Ctirada!“ Zas nový oheň rázem

vjel v ochablé jich žíly; sedly v kolo,

zas naplnily číše chtíce hlučně

je vyprázdniti před Ctirada tváří.

Hluk z venku jeho oznamoval příchod.

Juž přivedly jej; spoután na všech údech

stál v středu síně se vzpřímenou hlavou

jak upoutaný zubr. V jeho oku

plál divý oheň, žíly jeho rukou

pod vazby řemeny se napínaly;

vous scuchaný se třásl. Stál však hrdě

a nedíval se, kam svou nohou šlápne,

jak lesem jda by šlápnul v chumáč zmijí.

Na chvíli bylo ticho; číše v ruku

se nepovznesly k přípitku; všech oči

jak zkamenělé tkvěly pouze na něm.

V tom pozvedla se Vlasta. Z rukou dívky,

jež stála vedle ní, číš plnou vzala

a klidným krokem došla k Ctiradovi.

„Hleď, bohatýre, já jsem Vlasta – znáš mne?

Na Vyšehradě kdysi o tvou lásku

jsem žebrala a s tebou zápasila,

a, bozi vědí, prohrála jen láskou.

Však teď jsem toto vonné, divé býlí

si z ňader vyrvala, teď mstím se, mstím se!

Tu číši bohům spásám obětuju

co zasvěcení velké svojí pomsty!“

A pravou rukou v tvář ho udeřila

a druhou v obličej mu chrstla pohár.

Smích bouřlivý a jásot hlučný zazněl,

a po příkladu Vlasty hrnuly se

vše ženy na Ctirada. V parném létě

tak odváží se much a střečků zástup

na mocnou šiji nádherného býka,

jež skrvácena pluhu těžkým jařmem

je láká k pastvě. Býk pak trhá sebou

a ohonem svým vztekle kolem tluče,

se svíjí na zemi a z nozder chrlí

pěn kotouče. Leč upoutaný Ctirad

stál bez hnutí, ni nezaúpěl vzdechem.

V tom v dveřích síně zjevila se Šárka.

I stála chvíli na prahu, přes ňadra

své ruce složila a zrakem hněvným

na divadlo to hnusné pohlížela.

Pak volným krokem postoupila napřed

a zahřímala v rej a křik a smíchy:

„Pryč, z cesty, stranou, Ctirad mým je vězněm.

Já první právo mám se mstíti na něm.

Ó hanba, hanba! Kde hřmí vlny boje,

tam s mužem měřte malichernou sílu –

však spoutaný když stal se vaším plenem,

tu mějte úctu, když vám soucit chybí.

Já první měla právo v tvář jej bíti,

neb v obličej mu chrlit plný pohár,

neb šat drát s něho jak vlčice lačná,

i slušelo se, mne zavolat první,

bych svoji křivdu první mohla mstíti.

Ó Vlasto, špatná jest v tvém voji kázeň!“

Blesk z oka Vlasty stihl Šárku; hrdě

však s úsměvem k ní letlo chladné slovo:

,„Ty první rušíš kázeň v našem voji;

jen dnešní čin tvůj před trestem tě chrání.

Jdi, opusť síň; věz, já jsem paní hradu,

a zpomeň si, jak neposlušnost kárám!“‘

„Ó bozi, vizte, slyšte, co se děje!“

tak zaúpěla Šárka ruce lomíc.

„Nuž, povím vám, co tajila jsem dosud.

Ne k vůli vašim bojům, k vůli sobě

já vstoupila jsem mezi šiky vaše;

já chtěla mstíti hrozné pohanění,

jež druhdy v lese učinil mi Ctirad

a z něhož vyprostil mne statný Bivoj.

Tam stih mne Ctirad o poledni parném

na jahodách, jak vlk se na mne vrhnul,

můj strhl pás a přivázal mne k dubu,

mé nahotě se posmíval a mdlobě –

a kdyby bozi Bivojovy kroky

mně ku pomoci nesvedli v tu stranu,

ví Svaroh sám, co by byl Ctirad činil.

Žár pomsty plál od chvíle té v mém srdci,

dnes vyplněna byla moje pomsta.

Já Ctirada jsem jala lstí, a jestli

vám vydala jej, stalo se to pouze,

by přísný trest jej stihl z ruky vaší,

však nikoli tak podlé pohanění

s tak urážlivým rykem lačných vlčic.

Ó styďte se, já mohla bych se mstíti,

však nikoli, tou nechci splácet měrou!“

A strhla rychle s beder svojich řízu

a Ctiradovi smyla s obličeje

pot s krví smíšen, proudy medoviny,

vous hladila i vlas mu rozcuchaný.

„Nuž, dobře,“ zasípěla na to Vlasta,

„my potrestat ho máme – ty chceš tomu?

Nuž slyšte všecky: na Děvína valech

buď zítra statný Ctirad v kolo vpleten!

Teď odveďte jej zpátky do vězení!“

A vyšla první. Za ní s hlukem divým

se ženy valily. Jen Šárka sama

zde stála v pusté síni, děsně křikla

a skácela se k zemi. Tak se řítí

dub na skalisku hromu schvácen střelou.

Noc černá zatím nad Děvín se snesla,

jsouc obrovskému ptáku rovna, v stínu

svých křídel který celou skryje zemi.

Ruch dne se stajil; pouze stráží kroky

se ozývaly kol na prázdných valech.

V té chvíli jeden bílý stín se plížil

kol ohrady, v níž uvězněn byl Ctirad.

Však sotva mih se, z druhé strany jiný

se objevil a kráčel proti němu.

V tom rudý požár trysknul na obzoru

a vedle něho druhý, dále třetí,

a celý kraj kol hořel rudým ohněm.

To na všech vrších kolem Vyšehradu

zaplály ohně strážné, jimiž k vojsku

byl volán každý z panství Přemyslova.

Pod tmavým nebem ohnivé ty sloupy,

tu větší, menší tam, se zjevovaly

a míhaly, a odlesk jejich padal

až na podhradí Děvínského hradu.

A v rudé záři těchto strážných ohňů,

jež proti ženám muže k boji zvaly,

se potkaly dva plížící se stíny

a v tvář si hledly šklebným, zlobným zrakem,

a oba vykřikly, jak poznaly se.

Ku noži, který v pasu měly skrytý,

se svezla ruka obou; první Vlasta

se osopila hlasem velitelky:

,Co v pozdní chvíli noční děláš tady?

to dostačí, bych v žalář vrhla tebe.‘

Jí klidným hlasem odvětila Šárka:

„Já stejným právem tázati se mohu,

co u vězení Ctirada tak blízko

teď v noci pohledává paní hradu?“

A s hrdým úsměvem jí děla Vlasta:

,Že paní hradu jsem a hlava boje,

mi cestu klestí všady ve dne, v noci.

Zříš ohně ty, jež na obzoru planou?

Snad zítra juž boj větší, rozhodnější

nám nastane, než v lese chytat muže

a lákati je nahých ňader vděkem

a poutati je, bezpečně když dřímou.

Boj vidím hrozný; snad i Děvín padne –

a proto chci, by ještě této noci

byl v kolo vpleten Ctirad na zdech hradu

na hrozný příklad, k odstrašení mužů.

I vyšla jsem dát vhodný rozkaz k tomu.‘

Tu nezdržela více Šárka divý

žár vášně v srdci; padla k nohoum Vlasty,

je objímajíc lkala úpěnlivě:

„Slyš, Vlasto, řeknu čistou pravdu tobě,

a jsi-li ještě trochu ženou, Vlasto,

ty musíš vyslyšet, oč tebe prosím.

Nech vládu sobě nad Děvínem celým,

nad ženami, nad celou, chceš-li, zemí –

jen Ctiradu přej život; zkusil dosti

a víc než třeba trestán byl a stupen.

Ó propusť jej a přísahám ti nyní

při této noci, při těch hárajících

kol ohních, při všech bozích, při obloze

a zemi, jež nás nosí, při té lásce,

již zapřela jsi v hrdé svojí hrudi,

že nebudu víc míchat se v tvé právo,

že zmizím z hradu ještě této noci,

že víc ti v cestu nevložím ni stébla,

byť třeba šíré Vltaviny proudy

jsi zaplaviti chtěla krví mužů –

jen Ctiradu dej život, ba, co více,

vem žití mé!“ – A rázem s ňader strhla

šat ochranný, nůž podávajíc Vlastě:

„Teď na tom místě nebráním se, prosím

o smrt z tvé ruky, na vězení prahu,

za kterým on se jitra nemůž dočkat.

Měj soucit; já ho miluju – ty mlčíš?

Ó bozi, jistě pouze vaší vůlí

se láska v srdcích našich ubytuje,

by sřítila nás v pád a jistou zhoubu!

Přej Ctiradovi život! – Slyšíš, Vlasto?“

Však tato hrdá stala bez pohnutí;

žár ohně její osvěcoval tahy,

v nichž spala vášeň. Klidně vztáhla ruku

a skoro líně Šárce odvětila:

,Před svítáním on bude vpleten v kolo,

však, oč ty žebráš, získám dříve mocí.

Já rovněž lačním po objetí muže,

já rovněž prahnu, aby srdce muže

mně bylo poduškou a zdrojem blaha;

chci milovat jak ty. Ó hrozná chvíle,

kdy žena z ňader vyrve sobě lásku;

dřív život vyrvat má – to děs je menší!

Ó bído, vidět prázdno ve svém srdci

a prázdno v hlavě, prázdno v šírém světě!

Však boj, jenž začal, budiž dobojován!

Smrt zítra, dnes však obejmutí muže.

Před svítáním on bude vpleten v kolo,

do rána já však na jeho spím srdci;

slyš, Šárko, na jeho – já miluju ho!‘

Pak do vězení vešla Ctiradova.

A Šárka sama zbyla v tmavé noci.

Žár ohňů strážných zvolna hasnul kolem

a pouze noc to slyšela, co řekla

si Šárka: „Bozi, veďte kroky moje,

jdu zradit Děvín vojsku Přemyslovu.“