ŠÁRKA (IV.)

Ve skalné sluji seděl starý Bivoj,

skráň mračnou v tuhé dlaně opíraje;

byl v myšlenkách a chvílemi jen zvolna

lví hlavou zatřás. V sluji bylo šero.

Den k večeru se chýlil, k tomu těžká

se nad údolím roztáhnula mračna,

hrom zaduněl a blesku zážeh sirný

šleh do jeskyně, ozařuje rázem

dno její skalné. Ani kapka deště

neskápla ještě s víček mračných nebes,

les dýchal jenom z hluboka a časem

pták zastenal a zapraskalo klestí;

a tuchou bouře hnaný bílý motýl

v šer sluje zbloudil, těkal sem tam chvíli,

sed v Bivojovy kadeře, jak vítr

květ jabloně by svanul v jejich mračno.

Blesk nový šlehl ve tvář Bivojovi,

že zvedl rychle oslněné oko.

U vchodu sluje postava se tměla,

a vstoupila. Vlas dlouhý, sněhobílý

bez vazby celou v sněžný plášť ji halil;

ve klínu nesla množství bylin lesních.

Zrak její změřil plaše tmavou sluji

a její rty se zachvěly tou řečí:

„Dík nebesům, že potáhla se mračny.

Přec, Bivoji, jsem jednou našla tebe;

kdo ví, jak dlouho po lesích bys bloudil.

Cos neznámého v tuto sluj mne hnalo.

Ty nevítáš mne? Hleď, co bylin lesních

jsem natrhala! Nechť bouř venku zuří,

my jinému zde oddáme se dílu.

Pojď, léčivých zde hledat budem rostlin

a myslit budem na trpící, kterým

náš lék zas vrátí zdraví, sílu, život.

Tys zamyšlen? Ni slova nemáš pro mne?

Což nechápu tvé myšlenky? Rci, prosím,

co dělat mám? Vždyť pouze k vůli tobě

můj Kazín stal se sídlem netopýrů;

jen s tebou žiju v doupatech a lesích,

jen s tebou hledám, co ty hledáš marně.

Jen vyjasni své čelo, plné mraků!

Můj Bivoji – smím v myšlenkách tvých bádat?“

A sedla rychle na zem vedle něho

a z klína vypadly jí vonné květy,

jež natrhala v úvalech a stržích.

On vzpřímil se a hladil těžkou dlaní

háv stříbrobílý dlouhých jejích vlasů

a pohnutí mu zazvonilo v řeči:

„Jsem, Kašo, vděčným tobě za tvou lásku,

však sama rci, co může nám dát život,

a ptej se sama, máš-li tolik síly

vše zašlapati, bys poznala jedno?

Jsme staří oba; dráhně let jsme žili,

a kdyby dnes nám bílou holubicí

ulétly duše z ňader, řekni, Kašo,

zda blíž jsme přišli poznání a pravdě?

My opustili Vyšehradu slávu

za lesů nádheru, lesk trůnu zářný

za slávu červánků, když noc je blízká.

Ó Kašo, slyš: při hromu toho bouři,

jíž ohlasem se chvěje temný prales,

Ó Kašo, slyš, já nevěřím víc v bohy!“

Blesk nový nenadále projel slují,

hrom zahučel a stlumil jeho slova.

„Rci, Kašo, sama, zjevili se tobě?

nač mléko s medem podáváš jim v oběť?

Kde jsou, by mocným promluvili hlasem?

Jen přeludy si bludný člověk smyslil,

jen jedno jest, ta veliká a hrozná

kol příroda, ten vesmír beze hrází.“

Zas nový blesk a děsná rána hromu.

„Slyš, Kašo, já jsem poznal velmi záhy,

jak malicherné lidské počínání

jen hříčkou jest ve živlů děsný život.

Já často stával nad potopou jarní,

když Vltava se rozvodnila kolem,

své břehy strhala a v plesném tanci

na skalin štíty stříkla chmurnou pěnou,

a mezi hvozdy pochmurnými tekla

ve tiché slávě. Ptactva černé pluky

tu z různých končin sletaly se, vírem

nad hladinou vod, nad bahnitým sítím

se točily, jich skřekem obzor zvučel.

Tu o staletý jilm se opřev dumal

jsem nad tou spoustou tázaje se darmo,

čí vůlí a čí silou tyto vlny

tak vzkypěly, by zúrodnily zemi?

A člověk ještě nerozhodil zrno

do ňader orné půdy a juž sama

ta vydala mu zlatonosné klasy.

Kdo řek jí: Roď a budiž matkou lidí?

A tisíc bouří jako tato létlo

nad hlavou mou a tisíc krupobití,

jež zničila, co jarem celým zkvetlo,

a já se tázal stále: kde jsou bozi?

A poznal jsem, že jenom člověk trpí.

A tímto hořkým moudrosti své jádrem

tvůj celý život, Kašo, otrávil jsem,

ty věříš, šťastná, v někoho, jenž mluví

k nám slunce bleskem, v někoho, jenž pálí

tam nad horami luny snivé žertvu.

Ty, slabá žena, musíš něco míti,

oč opřela bys klesající páži.“

V tom rána hromu zaduněla, rudý

blesk projel slují; v jeho plné záři

les venku zaplál v barvě fijalové.

Ten blesk však viděl, kterak silný Bivoj

na kolenou před Kašou ležel, ona

jak jeho hlavu tiskla v klín, jak zvolna

přes jejich tváře tekly horké slzy.

Ve vzlyku větru, v deště šumném spádu

teď bylo slyšet vzdechy stále bližší,

pak bludných kroků ohlas před jeskyní

se ozýval a v tom na prahu sluje

se objevila bleskem ozářená

jim postava, vlas zcuchaný a dlouhý

jí splýval v divém zmatku mezi oči,

šat zedrán byl, že ramena a prsy

hnět vichrů svár a dlouhé cáry řízy

se třepaly v něm jako hadi Lític.

Krev čerstvá lpěla jí na bosé noze

a stopy uschlých slzí v obličeji.

Blíž kročila a strhaný zrak její

se upřel na Bivoje. Tento zvolna

zved z Kaši klína kosmatou svou hlavu

a poznal Šárku. Soucit neskonalý

hnul jeho srdcem. Vstal a z koutů sluje

mech nejměkčí jí snesl ku podušce:

„Pojď, odpočiň si,“ pravil vlídným slovem,

„noc bude zlá, zde teplo máš a sucho“.

Ta mlčela, na ňadra ruce křížem

jen složila a bolně zastenala.

Pak ticho zas, jen vítr skučel v skalách,

vlk v stržích vyl a v lupení dešť šuměl.

A seděli tak dlouho pohromadě;

v myšlenkách každý vnořen, když tu náhle

blesk projel slují. Šárka vzchopila se

a v stranu, odkud hromu ohlas duněl,

se jala volat: „Trhej závoj mraků,

ty neúprosné božství sirným bleskem,

to líp ti sluší, nežli v srdce lidská

vlít lásky jed a zničení a zkázu!

Víš, Bivoji, že šílenou mne zovou;

leč klamou se; já rozumnou jsem pouze

a oni šílí, kteří žijou v míru

a milují! Ó Bivoji, já měla

bych děkovat, žes druhdy byl mi štítem;

leč klnout musím tomu okamžiku,

kdy zbloudila tvá noha v lesa stíny.

Žes nenechal mne v moci Ctiradově;

on byl by znectil mne a úděl ženy

by vyplněn byl na mně, já jsem mohla

se klidně vrhnout s Vyšehradské skály

a pozdraviti hrdě tajuplný

břeh věčnosti; já nemusila poznat

a cítit lásku, které nyní klnu.

Ó Bivoji, juž tam pod starým dubem,

kdy setkaly se hromné vaše mlaty,

mně Ctirad postavou a vděkem těla,

a silou, věhlasem a statečností

zmát smysly vše a pobouřil krev v žilách;

a jestli jsem se mstila, na oko jen

to bylo sklamat Vlasty bdělé vojsko;

já chtěla prchnout s ním a žíti jemu

kdes v cizině, jen sobě, svojí lásce

jak v lesích, Bivoji, ty s Kašou žiješ.

Leč onen zločin, jímž vyrvala žena

si lásku z ňader, nesl trpkou kletbu.

I srdce Vlasty cítilo jen prázdno,

a Ctirad jediný muž na Děvíně.

Jak zřela jsem jej v středu spilých ženštin,

z nichž každá pohár plný v tvář mu chrstla

a v duši výsměch: vzkypěla žluč ve mně

a moje láska pozvedla se děsná.

Já chtěla Vlastě vyrvat svoji kořist.

Co jiných mužů sta vražděno všady,

o jednoho boj zaplál neúprosný.

Ach, osudu to nejkrutější výsměch!

Leč v dlani své kdo drží moc, má právo.

Té noci spala vášní spitá Vlasta

na hrudi Ctirada a před svítáním

na valech Děvína jej vbily v kolo.

Já vracela se z noční svojí pouti,

šla vyzradit jsem vojsku Přemyslovu

vchod na Děvín i slabé stráže hradu.

Mdlý jitra svit se plížil mezi lesy

a ukázal mi, co jsem čekat měla,

však čemu posud těžko uvěřiti.

Tu v mdlobách klesla jsem pod děsné kolo,

sloup šibenice objímala v slzách

a s hlasným pláčem svíjela se v prachu,

co zatím s hlavy jeho na kůl vbité,

jež trčela nad rozlámaným tělem,

krev v hustých kapkách padala, tak zvolna,

tak odměřeně na mou šij, mé čelo.

I cítila jsem, lásky plamen v duši

jak žíhal mne, v mých očích tryskly slzy

a vzdechy v ňadrech – jen ty kapky krve

tak zdlouhavě, jak dešť, jenž z jara padá,

mně pokrývaly ruce, vlasy, spánky.

Hleď, Bivoji, zde posud stopy jejich;

tu uschlou krev já dosud líbám v pláči

a klnu sobě, bohům, zemi, světu,

rvu svoje vlasy, věru líp to umím,

než vichřice když trhá větve břízy.

Tak ležela jsem pod Ctiradem mrtvým

jak mrtvola, já neviděla ani,

jak cestou, již jsem prozradila mužům,

hrad zaplaven byl vojskem Přemyslovým,

jak tuhá seč se svedla na nádvoří,

jak mrtva Vlasta klesla v prvním šiku,

jak zapálen vzplál Děvín pokořený,

jak jisker, dýmu, prachu vír a příval

se hnaly nad mou hlavou, praskající

jak řítily se trámy – pouze krve

tak husté, těžké, olověné kapky

se řinuly se Ctiradovy hlavy.

na moji tvář a pálily mou duši,

a žíhaly mé srdce. Hrůzo děsná!

Já viděla, jak strnulé ty oči

se otvíraly, jak rty sesinalé

se pohnuly a děly: Miluju tě!

To protrhlo můj tupý sen, to štvalo

mne Líticemi, to zas vlilo sílu

v mé údy schvácené; já prchla v lesy

a od té chvíle těkám jejich pouští

a stále zřím, jak strnulé ty oči

se otvírají, jak rty sesinalé

se hýbají a praví: Miluju tě!

Ó, též i tady, šerem této sluje

je vidím zas a slyším... Běda, běda!

Ó bozi, k čemu stvořili jste lásku?“

A skácela se; hostinný klín Kašy

ji zachytil. Však darmo; duše prchla

jí hrdlem táhlým z opuštěných ňader.

Dešť šuměl v listí, noc se vlekla v stínech

jak v hadrech stařena, jež nocleh hledá.

Na klíně nesla Kaša mrtvou Šárku

jak děcko dlouhým během unavené;

před slují seděl Bivoj, ani nezved

zrak sklopený, tak očekával jitro.

A když se sneslo k porosené trávě,

vzal mrtvou Šárku na mohutná bedra,

nes lesem ji a na nejvyšší skále,

jež černé hroty pozvédala v azur,

ji spálil na hranici. Klidným okem

kouř této žertvy stíhal na obzoru,

tam zůstal sedět, až zapadlo slunce.