ŠÁRKA.

Byl večer sinavý, teskný, jak srdce slunce to plálo,

jež v blednoucích oblaků tříšti jak v údech rozbitých stálo,

byl večer sinavý, teskný, a poutník, jenž jím spěl,

ten osud na cestě svojí a bolest ve hrudi měl.

A jaké tížilo ticho ty hory a stráně kolem!...

To Morana jistě plíží se pustým, neživým dolem,

a poutník bohy vzýval, a skrývala se zvěř,

jen jako mrtvola klátil se každý strom a keř.

Kdo přece to tady stojí – to děva, to dosud je panna,

však nyní mrtvého choť to a celým srdcem štvána

a s hrobem snoubena pozdní a marnou je láskou už,

je vražednicí ta žena, a vražděn jí její muž.

Ó pozdě, pozdě je nyní – nač přišla’s, lásko, tak pozdě?...

Chceš hledati jej v noci v tom smutném příšerném hvozdě?...

Smrt nevydá, co její, co zchvátil její spár,

ať spaluje lidi jak chce zde žárlivosti žár!

Je večer sinavý, teskný, a slunce zašlo, jak krve

by lilo poslední krůpěj, kdy řeku lilo jí prve –

ach, z krásnějšího těla se nikdy nelil ten tok,

a mužnější rukou stiskán ach ženy nebyl bok!...

Ó lásko muže, ó vášni, jež divoce prsy hárá,

ó zrado ženy, ó, jenž pozdě ze zrady kárá –

nač kárat, litovat nyní, je marný pozdní ten žel –

a není návratu, kudy ten mrtvý od ženy šel!

Jak, Ctirade, jsi jásal a jak se’s smál tak křepce,

když slyšel’s, kterak ona ti slova svůdná šepce,

a smál se’s, co tě projel hrot oštěpu, na mech tě sklál,

neb snil’s, že stisk to lásky a tak jsi smál se jen smál!... –

Je ticho kolem a ticho, však ticho to více straší

než vichr, nežli bouře, jež noční ptactvo plaší –

jen skřek a zase ticho, a příroda nemá ni hles,

či směje se to někdo?... Ne, zvuk kam‘s ve propast to kles.

A v horách, skalních stržích jak mrtvolně je kolem,

a zešílel by hrůzou, kdo není opit bolem –

či vyprchala ta duše ach ze všech věcí těch,

když neplane už nikdy těch jedněch na ústech?

Teď tichý šelest táhne a všecky listy se chvějí,

jak varyto mrtvých lásku jen, bolest nesmírnou pějí –

v to náhle pochmurný se kdes v dáli táhne řev...

jak divoké by zvíře tam chtělo a cítilo krev!...

Kde nad propastí stojí ta Šárka, zcuchané kštice,

a oči třeštěné do tmy, jak uhle hoří ji líce,

zří, do propasti zírá... jsi tam, Ctirade můj?...

Ó pověz, usměj se aspoň, zvuk lásky opětuj!

A divý ze propasti se vine hlas k ní výše –

ta propast je jako lože, jak milujících skrýše –

cos pohnulo se dole ne, ne, to jen se tak zdá – –

kdo zradil a kdo vraždil, to krve jesti mzda!...

Teď hnulo se nad propastí cos – tam kde stála ta žena –

pak clona snubního lože je navždy uzavřena – –

a medvěd z lesa se řítil, se po kořisti hnal,

však prázdno bylo už místo, kde přízrak té ženy stál.