Sarkastické sloky.

To není Hugův optimismus,

veliké gesto řečníka.

To není posměch ironický

podrážděného skeptika.

Šelestí listy tiše v lesích

a mluvit bude kamení.

A hlásí příchod Messiáše

evangelická znamení.

Skloň hlavu, snílku pošetilý,

měj v srdci dětskou důvěru.

Skloň hlavu, tiše pomodli se

Ave Maria k večeru...

Někdo se rodí této chvíle,

pro koho bylo nutno žít,

zorati lán ležící ladem

a k příští setbě připravit.

Ave Maria! Někdo žije,

kdo přišel spasit tuto zem’.

A chystám se ho uvítati

sentimentálním úsměvem.

– – Pane, je pusto. Světla zhasla.

A není u nás vesele.

Messiáš přišel. Zmizet úkol

je nyní Jana Křtitele.

Messiáš přišel. My tu žili.

Myslili jakž takž, snili, vím.

Messiáš přišel. Nutno jíti.

Přisámbůh, tomu rozumím!

Však je-li, pane, jíti nutno,

tož účtovati dříve chcem’.

Eufemisticky živoření

jsme nazývali životem.

My kráčeli jsme teskným šerem,

my po hřbitovech bloudili,

my v bezútěšných, dlouhých nocích

jsme netopýry plašili.

A zlá je noc, kdy ani hvězdy

nebeská klenba nechová.

Na hlavu časem řítily se

ruiny. Rumy domova – –

Illuse časem. Vášně steny.

Blesk věčnosti pad’ na čelo.

Pak přišla léta. Bez ozvěny.

U čerta, to nás bolelo.

A posměch světa na krev pálí

a ještě více pálí chlad.

Všichni, kdo byli, všichni lhali!

U čerta, nechci litovat!

My žili. Časem hořko žíti.

Budoucnost? Jaký cíl je náš?

Vy můžete nás odsouditi,

neboť jste právě Messiáš –

My žili bídu svého věku,

šli, touhou svojí opilí – –

My neměli jsme svaly reků,

my Messiáši nebyli –

Jan Křtitel zde, můj Spasiteli.

Na čele vašem vidím mrak.

V náš mikrokosmos hleďte celý;

však příliš přísný nebuď zrak.

Pár mrtvol, Messiáši, zříte

v jich elegickém strnutí.

Myšlenky pestré, rozmanité.

– Nehodno meče mávnutí! –

Pár mrtvol zřít. Hlavy v zmatku

vysnily říš, kde svobodno.

Dílo je plno nedostatků.

– – Mávnutí meče nehodno –

Budoucí muže, ba i ženy,

vzájemných pastvu nechutí...

Lid, víry v sebe pozbavený...

– Nehodno meče mávnutí! –

Moudrosti ctného filosofa

se příliš často našlo dno.

Klamala poetova strofa.

– Mávnutí meče nehodno!“ –

Tak mluvím třesoucím se hlasem.

On kývá, kývá: Dobře máš.

On kývá, kývá. Svojím časem

je ješitný i Messiáš.

A pohled toho má, jenž slyší

cos’, co je sluchu lahodno.

A slova šeptá tišší, tišší:

– Mávnutí meče nehodno! –

A náhlá hořkost ve mně vzrůstá.

A krev mi stoupá do hlavy.

Slov nenaleznou moje ústa,

by řekla posměch krvavý,

že lehko přijmout od osudu,

co hotovo je chvíle té,

že zmrvili jsme mozky půdu,

kde budoucí květ vykvete.

Že zbytečně tu pýchu chovat

těm, kterým snáze už je jít.

Že my se můžem’ obžalovat,

on že však nesmí odsoudit – –

Že hynuli jsme v přítmí našem,

by on moh’ zřít tak zpyšněle.

Že lehko býti Messiášem,

když máme Jany Křtitele – –

Než cosi brání slovo říci,

zřím jenom v oči studené.

Na chvíle myslím drásající

a na zoufání stlumené,

na nesplněné touhy mládí,

na dílo, jež se sesulo,

na život, který marně pádí,

na štěstí, jimž se klnulo,

na lidský bol... Bol víc než lidský,

o kterém mluvit nevhodno.

A opakuji mechanicky:

Mávnutí meče nehodno! –