SARKOFAG.

Ó Řecko, matko umění a žití,

zář tvého ducha v tmy mé duše svítí,

a totéž slunce, jež kdys na Hymettu

zlíbalo z jitra rosné perly v květu

a v hrozen lilo plamenné své žáry,

číš zpěvů zlatí mně!... Kdys v rumech starý

jsem viděl sarkofag, a posud vrací

se k němu snů mých tlum, jak tažní ptáci,

když nad života moře rozbouřené

je divý osud bouřným křídlem žene,

když nad uměním zamyslím se v snění;

když zdá se mi, že ani mostu není,

jenž spojit moh’ by azur s hloubkou moře,

rmut propasti, zář slunce, ples a hoře,

trud člověka a boha úsměv klidný;

když zoufám nad vším, když se ptám, jak v bídný

ten život, kde nás naděj stále klame,

pod každým krokem s námi břeh se láme,

v ten závoj, který věčná propasť kryje,

jak vetkati jen růže poesie,

jak tuto vřavu, jež se nezastaví,

na souzvuk písně zkonejšiti hravý,

jak v Medusy tvář pustit paprsk zlatý,

jak resignace slzu v pouště ztráty,

jak učit víře, kde sám rozum klesá,

jak stržen v prach přec vzlétat nad nebesa,

jak možným je to? Viz, tu rakev stará,

kol víka věnce tvoří květy jara,

na deskách jejích u veselém reji

se satyři a nymfy prohánějí,

jich kadeř réva, chmel a břečťan splítá.

Vnitř mrtvý spí, a venku v tanci chytá

a objímá se šťastných dlouhá řada;

vnitř mrtvý spí, a venku satyr žádá

od nymfy úsměv, pohled, políbení;

vnitř mrtvý spí, a kol se pohár pění;

vnitř popel, kost, a prach, a pavučiny...

Leč z desek rakve vniká v její stíny

zář smíchu, lásky síla, vůně květů,

až splývá život v harmonii světů.