Sarkofagy.

Jak bohů sochy skácené zde leží

řad českých králů, oko v prázdno zírá,

meč pádný ruka křečovitě svírá,

lvi kamenní u nohou sen jim střeží.

A světla paprsk přes tvář když jim běží,

tu mramor chví se jako spící lýra,

jim gloriola kolem hlav se sbírá,

jak s měsíce když samé stříbro sněží.

A venku zaznívají kladiv rány,

ruch těžkých vozů, klopot denní práce,

tam povždy jako druhdy lid je v potu.

A v hluku tom ti mrtví spějí sladce,

co svěží silou, láskou ku životu

věk nový svoje otevírá brány.