Šašek je smutný.

Jaká to dneska s tebou, šašku,

zábava podivná a žel!

to s vtipem roztrhal jsis tašku

a všechny žerty poztrácel?

Jdi, jdižiš, tvoje tvář vždy hezká

jak cize usmívá se tak,

jde jinak řeč, krok, jinak tleská

tvá ruka, cizí zpěv a zrak.

Snad otec, matka umřela ti,

se sestrou, bratrem je tu cos,

či milá tě tak škube, šatí,

neb ký to ten tvůj smutný los?

Jen zanech smutku! – Stárnou kosti,

všech sen ten hlava bude příst,

kdo málo žil, kdo do sytosti,

až s hůry na něj přijde list.

A bratr, sestra, blízcí krve,

jsou přátely jen svojích klik,

a dáš-li míň, než snili prve,

jsi nevděčný a nezdárník.

A nevěru-lis milé skosil,

odežeň jenom pryč tu zlou;

bys dlouho, není třeba, prosil

a hezčí sevřeš v náruč svou.

Ba, pánům řekne se to lehce.

Nu, proč bych tajil onu věc?

uletěl ptáček, zpátky nechce,

že příliš čistá klícka, klec.