ŠAŠEK KRÁLE VÁCLAVA.

„Roh rázně ať juž hlaholí!

Chcem’ do lesů a do polí,

by nám též jednou bylo štvát,

když nás štvou za den tisíckrát –“

král Václav dí dnes vesel.

A každý pán, jak bývá juž,

byl rázem k honu celý muž

a v žert měl na sta hesel.

Zář slunce hrála v zeleni

a v kraji vůkol žert a smích,

a před ním štvaní jeleni

v těch krásných lesích zbirožských

kroužili pro zábavu.

A Václav král a jeho šíp

a šaškův časem řízný vtip

tu měly dobrou stravu.

Až ztratili se družině – –

„Ba při sám Bůh! jak bohatý

je kraj můj od hor k bystřině,

od hradů pyšných do chaty,

jež bohata je klidem.

A celý kraj ten český je,

jak Bůh když jaro uvije

a dá je v srdce lidem.

Však žel mi, žel, snad po mně kdys

zde cizák bude na honu

a zvrátí drze každý rys

těch dobrých, starých zákonů,

že nezbude ni zvěře!!“

Tak v dumě pravil Václav král

a prudším cvalem hnal se dál

kraj velkou slzu měře.

I šašek v smích se rozplakal –:

„Tvá Výsosť – buď mně milostiv,

že lichým je mi velký žal,

jenž trápí tě, když – jaký div?

tu zem tak znáš, můj pane!

Však myslím si tak v předtuchách,

že dost vždy bude po Čechách

kořisti, pány štvané.

Snad z davu orlů, jelenů,

tu jeden bude vzácný host –

však lovců cizích plemenu

tu lupu zraje dost a dost

přes vzdechy Tvé i stesky:

Jich terčem bude zlata důl,

hruď sedláka i v plotě kůl

a v ústech jazyk český!

A to těm lidem za sta let

lov bude věru nejdražší.

Nač se Ti proto zamýšlet,

že z Čech kdo honbu vyplaší –

ať kdo chce tomu věří!“...

Dnes v prázdno střílel Václav král.

A duší jak by mráz mu vál:

můj lid tou štvanou zvěří!!