ŠAŠKOVA TRAGEDIE

Já viděl Věčnost. Nad hvězdami všemi

a dalekými planoucími slunci,

kam lidská myšlenka se nedonese,

já viděl Věčnost. Neobsáhlé cosi

bez hloubky, hranic. Ležely v ní věky

s národy, vojsky, říšemi a králi,

oltáři, bohy; zločiny tam byly

i velkost, sláva; bída milionů

i jásot jednotlivce; báje srdce,

sny ducha, dramy zoufání a krve –

vše ztrnulé a všecko beze hlesu.

A příčiny všech věcí řadily se

k svým následkům, a bylo všecko zjevno,

jak palce kol, jež v sebe zapadají.

Měr lidských nebylo tu zla a dobra,

vše vymknuto je dávno z lidské sfery,

a pocitů tu není, jenom Smrti.

A časů proud jsem viděl padající

v tu neobsáhlost. Na šedivých vlnách

se nesly říše, národy a vojska

a knížata a králové a sláva,

sny, báje, krev a zoufání a bída,

uvadlá srdce, duše polámané –

a pokud z toho pozemského žití

jim hlasu zbylo, hlučelo to, lkalo,

úpělo, klnulo a vyčítalo,

i potom stichalo vše, bezehlasně

klesajíc v majestátní ticho Smrti.

Já viděl Osud. Seděl beze hnutí

nad valícím se šedým proudem časů,

sám šedavý a studený jak kámen

a záhadný a velký jak ta Věčnost.

Do proudu díval se a jak dvě hvězdy,

dvě černé hvězdy oči jeho byly,

však neleskly se. A tu pluly chvíle

s úpěním zbitých, mukou porobených

měst, vesnic ohněm, pláčem, bídou psanců,

vším děsem války. Duše má se chvěla,

neb rodné hlasy zněly z toho proudu,

to bědy mého lidu pluly kolem.

Tu k Osudu jsem pozdvih svého hlasu:

„Kde váhy jsou, jež toto všecko váží?

Co přijít ještě má? Co přijít může?

Hle, třicet roků pluje kolem Tebe,

tož třicet roků krve, slz a vzdechů.

Čí vina je? Jsme právem odsouzeni?

A byla-li v nás vina, už ty slzy

ji mohly smýti, a ta krev ji splatit...

Co nutno ještě?“ Seděl nepohnutě.

A náhle bylo jasno mi v té chvíli,

že není pánem vin a pokut, trestů –

on, věčný dohližitel, nese péči,

by myšlenky a činy v zemském žití

plod vydaly a zašly, a plod jejich

by vyzrál v nové myšlenky a činy,

a řetěz přerodů těch vládne lidstvem

a na Věčnosti on je řadí k sobě,

by v říši Smrti byla harmonie...

A takový děj zřel jsem v proudu nyní:

Most vidím, věž – oh, znám ji, na té věži

zřetelně poznám zrezavělé koše,

v nichž houpaly se kdysi sťaté hlavy,

jež přinesli sem ze Starého Města –

a kolem věže jarobujná mládež,

to naše mládež, s klobouky a péry,

puškami, kordy: jako lvi se bijí –

oh, česká krvi! nadšení jim září

z bujarých zraků – ó ten svatý zápal,

jímž život, oběť největší, se pálí!

Muž suchý v kutně – poznávám tě, otče,

a líbám kříž, jímž kyne v boj tvá ruka! –

jim velí, pobádá je činem, vzkřikem

a marně ne: hle, schlíplá vlků smečka

jak s beznadějným vztekem ustupuje!

Tu cítím, jak se upírají na mě

dvě černé hvězdy, nelesklé ty oči

a Osud mluví: – Vidíš boj ten dole? –

„Zřím, vlci švédští chtějí dobýt Prahy.“

– A obhajci? – „To naše mládež zlatá.“

– A vede ji? – „Kněz Plachý, jezovita.“

– A bijí se? – „Za víru katolickou

a za Císařskou Milost, Ferdinanda.“

A tu jsem viděl, jak ty černé hvězdy

zaplály na mžik, jak z nich krutý výsměch

vyšlehl na mě. Na to Osud řekl:

– Číš naplněna. Jesti dokonáno.

Už boje netřeba. – I stalo se pak,

že v skutku mír byl zavřen, válka hrozná

že došla skončení a časy bídy

že přestaly, jak kroniky nám praví.