Šat šedivý obloha nesvlékla,

Šat šedivý obloha nesvlékla,

den chmurný byl – zde věru řídký host,

ah, u nás doma je jich dost a dost,

že bysi, palmo, ani neřekla.

Zvlášť v dobách, když se uzda sesmekla,

když do vlastního těla ryje zlost

a tak se hádáme o suchou kost,

až s podivem jest, že krev netekla...

A bylo mi, že slyším pustý křik,

že vidím drsných písmen černý šik,

a známý zvuk tak pevně v uchu tkvěl

a černý šik se před očima tměl,

že na slunce jsem ani nevzpomněl...

Co všecko nedokáže starý zvyk!