SATAN.

Mučenník tichý odvěkých visí

na líchu klek’ jsem, nad rodnou líchu

slavně hlavu jsem skláněl a v slavnostním tichu

mladé své setby vyčkával krisi

touženou dávno.

V minutách dlouhé prožívat věky!

O hladu bratří mi mluvila země.

Oblaka ku předu dýmala temně.

Za vrchy dumavě zpívaly řeky

o chvatu k moři.

A já chtěl polí úrodu zlatou.

Sám jsem je oral, slzami vlažil,

bolestných myšlenek zrna se snažil

svoje a ryzí, ne s ohnicí klatou

zasadit do brázd.

Tušil jsem pyšná království duchů.

Atomek trpný zradil jsem světlo,

kterým jen trvalo, co bylo zkvetlo

na volných pláních do modrého vzduchu.

Tvůrce jsem zradil!

Satan mě svedl v zoufalé noci.

Do srdce nalil svých otroků vzpouru,

divokou, naprostou, krvavou vzpouru!

S polibkem studeným a bez pomoci

mě vyved’ k ránu.

Šel jsem a hořel mrazivým žárem,

planul jsem mrtvě jak polární záře, –

a když tlouk’ slavík o krátkém jaře,

k zemi jsem padl a na poli starém

oral a sázel.

Mučenník tichý odvěkých visí

na líchu klek’ jsem, nad rodnou líchu

slavně hlavu jsem skláněl a v slavnostním tichu

mladé své setby vyčkával krisi

touženou dávno.

Osení vzešlo – bodlák a hloží –

ohnicí posupně svítily pláně – –

a já jen zaslech’ podobný hraně

– jakoby tisíci bodal mě noži –

Satanův smích!