SATAN.

Jakož správně rozpoznala

svatá církev naše:

nečisto je tělo ženy,

skrýše satanáše.

Chodívala do kostela

slušně zraky klopíc,

hříchy svoje vyznávala

oči v slzách topíc.

S mužem žila v lásce, míru.

Satan čekal s touhou...

Stalo se, že papež skončil

v čas ten válku dlouhou.

Rád jsa, chtěl dát světu účast

na potěše této:

odpustky dal, slavit kázal

milostivé leto.

Lidé slavili tu milost

hlučnou veselostí –

hříšníci jsme, odpustků pak

není nikdy dosti.

Tančili a hodovali

bujně, rozpustile –

Satan hlavu zdvih, neb poznal,

že tu jeho chvíle. – –

Se tří stromů jabloňových

květy ostříhala,

na suknici atlasovou

našít si je dala.

Tři dny tančila, tři noci

slova nemluvila,

a kdo přišel, kdo ji vyzval,

toho utančila.

Zrak jí hořel, bledá v tváři,

sníh na zimní pláni,

krve by se člověk býval

nedořezal na ní.

Třetí noci – k ránu bylo –

rozhodila ruce,

strašným smíchem zasmála se,

mužům lála prudce

mnohým slovem bohaprázdným,

mnohou pustou řečí,

potom padla na znak na zem

jako člověk v křeči.

Suknici si vyhrnula

v líci lidu všeho,

Satana si zvala v lůno

jako pána svého! – –

Spálili ji. A pan plebán

viděl z okna fary,

jak ji Satan vleče vzduchem

v pekelné své žáry.