SATANELA. (I.)

Roderigo Gonvazales,

rytíř řádu Johanitů,

vyšel jednou k hlídce ranní,

jak to míval v obyčeji;

byltě tenkrát ještě Rhodos

štítem světa křesťanského

proti Turkům, neznabohům.

Sotva vyšel z brány hradu,

viděl, kterak u strážnice

bosonohé dítě stojí.

Útlé tílko jak bys vdechnul

do živůtku pestrých barev,

vlasů černých vrkoč plný

nakvap stočen v rudý šátek.

Když k ní přišel Roderigo,

zvedla k němu v usmívání

velké oči, žhavé jiskry,

malou kytku podala mu

z horských květů divé vůně

ovázaných stužkou bílou.

Roderiquez se usmál také,

políbil ty pestré květy,

sklonil se k ní, až svým vlasem

jejího se dotknul čela,

a otázka se rtů tiše

sjela mu jak vůně s květů:

– Krásné dítě, jak tvé jméno?

– Říkají mi Satanela!

– Satanela?... divné jméno,

dvorně rytíř odpověděl,

avšak hodno, by sám anděl

kořil se tvé božské kráse!

Od té doby každodenně

v stejnou chvíli na úsvitě

stálo u bran citadelly

hnědé dítě bosonohé.

Den co den měl rytíř kytku

a vždy slíbal její květy –

myslil snad, že při tom líbá

útlé rtíky Satanely.

Však dnem prvním v podjeseni

zmizela též Satanela,

jako ptáče z lesních stínů,

jako z luhů včela zlatá...

ulétla snad s vlašťovkami.

Za rok ale, když máj vonný

růží dýchal do okénka,

přišla vždycky s prvním ptákem,

s první lučin prvosenkou.

A tak časem zvyknul rytíř

na kytky i na polibky,

které často místo květů

na rty dívky zabloudily

jako včely lačny medu.

Tak i dnes po dlouhé zimě

s květy přišla Satanela,

ale bože – ne víc dítě,

ale žena v plné kráse;

ne víc poupě amarantu,

ale tmavá růže vonná;

ne víc děcko ostýchavé,

ale dívka klopíc oči

v blahém zmatku, v chvíli štěstí.

Útlé rtíky, dřív jen proužky

z lístků bledé růže plané,

rozvily se v plné květy,

po jichž rose opojivé

mřel bys touhou neskonalou.

Každé poupě útlých ňader

vzpjalo se teď vlnou bujnou,

div že hlava nešla kolem

spočinouti v unavení

na sametu jejich hnědém.

A ty vlasy, které nyní

trojím věncem čelo její

objímaly jako rámcem,

jistě že by rozpoutány

k patám padly v sterých vlnách.

Ale také jaká změna!

Nestála juž u bran hradu,

ale v lidstva davu hlučném

tančila dnes na náměstí.

Kolem ní jak šumné moře

pestré čapky, tváře snědé,

v lidu pokřik, hovor hlučný

cimbál vedl s tamburinou.

Prut lilije tílko její,

oči jedno moře blesků,

a ta nožka útlá v tanci

točí se jak lístek větrem.

Tak ji spatřil Roderigo,

když šel ráno po náměstí;

viděl vše a jeho bytost

ztratila se v srdci celá,

celým dnem mu v uších znělo:

Satanela! Satanela!

Večer seděl v zamyšlení,

dlouhou chvílí číše prázdnil

proklínaje plášť svůj tmavý.