SATANELA. (II.)

By Jaroslav Vrchlický

2026-05-02

To mou věru není vinou,

že jest vesna dobou lásky,

večernice hvězdou její,

růže květem milujících,

slavík jejich ptákem svatým,

básníkova píseň sladká

kolébavkou jejich blaha

i pohřební jeho písní!

Dvě zdi trosek zasmušilých

do objetí sesterského

oblouky své uklánějí.

V rozpuklinách břečťan roste,

na cimbuří hloh a střemcha

i koberec mechu bují.

Mezi kámen tráva sedla;

její tmavé, dlouhé stonky

visí dolů k pohře větrů

jako vlasy ženské hlavy.

V smutných těchto zříceninách

– dřív to býval slavný klášter –

cikáni se rozložili.

Soumrak padl na krajinu,

v dálce potok temně hučel,

lesy časem zašuměly

jako ze sna. – A zas ticho...

V toto šero před půlnocí

trosky šedé vyzíraly

jako obr dávných časů,

jenž po dlouhých, dlouhých letech

navrátil se z hrobu k zemi,

a teď stojí udivený

kvapných časů nad proměnou.

Ba ty trosky byly obrem,

plece jeho – hradba skalná,

paže jeho – dva oblouky

v temnou dálku napřaženy,

okna nyní osvětlena

cikánského ohně září

svítila jak oči žhavé.

Ticho, ticho nad krajinou...

za to v troskách život bujný!

V starých zdech a mezi rumy

míhají se tmavé stíny,

v klenby zvyklé temnu noci

šlehá ohně jazyk rudý,

v skrýše zdí a sluje skalní

zvyklé tichu ospalému

neb jen reji větrů zimních,

šumu listí, ptactva zpěvu,

zvučí cimbál prostořeký,

zvoní písně hravá sloka.

U plamenu na kameni

sedí stařec bělovlasý,

vůdce kmene cikánského,

v záři ohně jen se svítí

sponky pláště na ramenou,

i za pasem nože dlouhé.

Proti němu na koberci

polo v leže mladá žena

zádumčivě hledí v oheň,

rukou hnědou čelo stíní;

šnůry perel matně lesklých

a bohaté proudy vlasů

zdobí též i zahalují

kyprých ňader bujné vlny.

Vedle ní muž sedí mladý

a prohlíží okem znalce

dlouhé dýky lesklé ostří.

Malý chlapec na zdi leží

a do dálky tmavé zírá.

V pozadí dva v cimbál bijí,

v jehož jasné zvuky padá

jejich písně nápěv smutný.

V klenbě puklé, v stínu tmavém,

červené se kupí pláště,

nad ohništěm sedí ženy,

muži leží rozptýlení

v polosnění na kamenech;

chvílemi jen kývnou hlavou

v písně zvuky – a sní dále.

Pestrý tábor v záři ohně,

kde jest ale Satanela?

Pod troskami v tichém dolu,

ve výklenku skalní stěny

obepjatém keřem růží,

visí Panny obraz svatý,

zbytek z dob, kdy slavný klášter

asylem byl nešťastníkův,

oasou byl putujícím.

Omšený jest před ním kámen,

na kamenu v tmavém plášti

sedí šťastný Roderigo

a v náručí jeho tiše

usmívá se Satanela,

jak na nebi večernice,

jak Madona na obraze.

Zmizel s vlasů jejích šátek,

zmizel jejich věnec trojí,

a jen steré tmavé proudy

kroužily se v lesklých vlnách

do živůtku pestrých barev,

z jehož vazby málomocné

dobyla se ňadra bílá

pod návalem sladké tísně.

Ruka její objímala

Roderiga šíji mužnou,

oko její pilo blesky

z jeho oka planoucího,

srdce její rychlým tlukem

vyšlo v touze nedočkavé

ve ústrety srdci jeho.

Hlava k hlavě, rety k retům,

jeden povzdech sladký, dlouhý:

„Miluješ mne, Roderigo?“ –

Hlava k hlavě, rety k retům,

jeden povzdech sladký, dlouhý:

„Miluji tě, Satanelo!“ –

A zas ticho dlouhou chvíli,

sotva potok hučel z dálky,

sotva lesy zašuměly.

Jen to křoví to se chvělo

zvuky země nejsladšími,

jen ta ústa ta se chvěla

pod přívalem políbení,

jak se chvěje lotos bílý

pod polibkem věrné luny,

jak se chvěje valné moře

pod paprsky slunečními.

„Zdali pak se pamatuješ

– blahý rytíř lásky šepce –

jak před lety ostýchavě

kytic tvých jsem květy líbal,

z květů na ústa pak přešel –

a hle, nyní jaká změna!

Teď smím líbat čílko hnědé,

tváře hladké, ústa smavá,

kyprá ňadra, nožky bosy,

vlhké oči i vlas černý.

Nyní ty jsi celá kytkou

a já celý pouze retem,

Satanelo! Satanelo!!“

„Zdali pak se pamatuješ,

– ona jemu odpovídá –

jak před lety ostýchavě

zvedala jsem k tobě oko –

a hle, nyní jaká změna!

Teď smím obě oči svoje

a v nich celou duši svoji

nořit, třeba věčně... věčně

v modré moře očí tvojich.

Vidím v nich i tvoji duši,

jak mi kyne, jak mne volá,

vidím v nich vše blaho země,

omdlévám jím, a jen rety

v palné touze opakují:

Roderigo! Roderigo!!“

A zas ticho dlouhou chvíli.

Ohně hasnou v zříceninách,

táhlým zvukem cimbál dozněl,

ohlas jeho usnul v skalách.

Za to ale větším leskem

hoří v modru večernice,

za to ale sladším zvukem

chvěje se list, chvěje vlna,

chvěje hrdlo slavíkovo,

chvějí rety milujících.

Dále plyne půlnoc tichá;

usnul háj i skály spějí,

usnul potok, ptáče dřímá.

Ticho, ticho, jako ohlas

do dálky dech letí sladký: