SATANELA. (III.)

Trub a bubnů hlahol zvučný.

Se všech věží souzvuk zvonů,

ze všech hrdel zbožné zpěvy,

až tím zvukem, až tím ruchem

zachvívá se ostrov celý.

Stále roste zástup lidstva,

jeho středem s hudbou, zpěvem

slavný průvod přes most táhne.

Trub a bubnů hlahol zvučný.

Všady svátek, všady sláva,

i to slunce s výše nebe

lije samé zlato dolů

na korouhve, kříže, berly,

na mitry i na ornáty.

S každé strany dlouhým řadem

s hlavou holou zástup mnichů,

v jejich středu volným krokem

dcery města nejkrásnější

nesou obraz svaté Panny.

Sloupem dýmu z kaditelnic

div pronikne záře slunce,

zvonů hlasy nepřehluší

lidu zpěv a mnichů žalmy.

Za mnichy a za pannami

kráčí biskup v středu kněží,

na šatu a na monstrancí

ohněm planou brilianty.

Jáhnové dva v parnu letním

vějíři tam obrovskými

ze pštrosího péří vanou

ve tvář jeho milý chládek.

A monstrancí na vše strany

biskup dává požehnání;

kam jen hledne na vše strany,

v prach se kloní zástupové.

Za biskupem dlouhou řadou

celý konvent Johanitů,

přílby, meče, pasy, štíty

v lesku slunce hoří zlatem.

Velmistr kmet stříbrovlasý

napřed jede na bělouši,

jejž za uzdu zlatotkanou

s každé strany panoš vede.

Mezi druhy Roderigo

v plné zbroji, skvostném havu,

se sklopenou hlavou kráčí,

mrak na čele, blesky v oku.

Po náměstích, po ulicích

v dlouhém tahu spěje průvod,

za město se polem vine,

jak by had byl obrovitý.

Dobře vím, že ptát se chcete,

nač ten průvod, nač ty zpěvy?

Vždyť přec s Turky uzavřeno

příměří jest na pět roků;

vždyť přec šťastně do přístavu

plné zboží dojdou lodě,

ostrov celý jako perla

vroubena vod stříbrem jasným.

Obilí a réva zraje,

kam zrak sáhne, v plné kráse,

z hlubin moře plné sítě

táhne denně rybář každý.

Ani mořští loupežníci,

ani Turci, neznabozi,

ani hlad a neúroda,

ale větší, větší bída,

větší rána výspě hrozí.

Z dálných stepí za Urálem,

z nedostupných krajů mlhy

obrovský pták vzlétnul k nebi

všemu světu ku postrachu.

Kam jen sklonil na své pouti

netopýří křídla svoje,

háje ztichly, vyschla zřídla,

pustly sady, tráva svadla.

A co horší, lidé mřeli

z nenadání, bez nemoci,

jako mušky v hravém letu

kolem světla těkající.

Všecko pustlo, záře slunce

bělila jen žluté kosti,

živ byl jen sup v černém mraku

a hyena na pustině.

A ten pták, jejž nazývali

trestem božím, ranou moru,

každé moře křídlem změřil

a přeletěl horu každou.

V závoji par jedovatých

letěl v noci, letěl ve dne,

slunce rudlo, kde se zjevil,

kam přilétl, psové vyli.

Strach a nářky, kvil a kletby

před sebou hnal v divém zmatku,

a tak letěl od Urálu

větrů křídlem ku Byzanci.

Na pobřeží Asiatském

celá města stojí prázdná,

lodě hnijí ve přístavech,

na ulicích lidská těla.

A teď v žáru červencovém

blíží se juž také k Rhodu

tento Turek černošatý,

jehož štít jest rudé slunce,

jehož střely všecky trefí,

jehož meč z par jedovatých

vnikne v krunýř sebe tvrdší.

Proto průvod k zříceninám

ku obrazu zázračnému

táhne z města v plné slávě

s prosbou, nářkem, modlitbami,

aby ostrov Panna svatá

vzala svojí pod ochranu.

Proto města brána každá,

každý přístav kvapným spěchem

řetězy jsou uzamčeny –

ale mor, ten letí vzduchem,

ale mor, ten dechem vraždí.

Nevím, nevím, zdali let svůj

moru pták obrátí jinam:

horký vítr – slunce rudne,

v žlutou mlhu zahaleno.

Trub a bubnů hlahol zvučný,

průvod táhne k zbořeništi...