SATANELA. (IV.)

Na zdi bašty rozbořené

Satanela usedla si,

v přemýšlení, zamyšlení

černé vlasy rozpustila.

Ty kol jejích plných ramen

v moře tmavých vln se slily,

až splynuly s trávou žlutou

i s břečtanu tmavým listím.

Tak seděla Satanela;

přes zeď mezi akacií

bílé květy, sladkodeché,

visely jí nožky bosy

střásajíce každým hnutím

s vonných květů rosné perly.

Seděla tak dlouho, dlouho,

nač myslila, těžko říci;

ale dlouho přemýšleti

nebylo jí milou prací.

Brzy hlavou pohodila,

o dlaň čelo podepřela

a na hory v modrou dálku

s úsměvem se zadívala.

Z dálky sjela hbitým zrakem

na proud, jenž se v dálce třpytil

jako had, jenž usnul v slunci;

pak na lesy, které tiše

hověly si bez pohnutí

pod závojem zlaté páry;

pak na květy akacie,

s nimiž hrály nožky její,

na mech, který pod ní bujel,

na pestré v něm skabiosy,

kde bzučela včela zlatá,

mravenec se v hlíně pachtil.

Tu své nohy lehkým hnutím

vyplašila z bílých květů

motýla – byl barvy černé

se vroubením křídel bílým.

Ten se vzpjal a letěl dále,

sed’ na skálu – a zas letěl

a kol skrání Satanely

míhnul se jak chvilka trudu,

jak myšlenka zádumčivá,

jenž ji náhle z nenadání

v tenata svá zapřádala.

A snad v skutku onen motýl,

onen černý motýl smutku

vzal na křídla sametová

všecken smutek Satanely.

Sotva zmizel v modré výši,

Satanela zasmála se

plným proudem, plným tokem.

Smích ten letěl od skal k skalám,

letěl v šedé trosky zpátky

a ozvěnou k ní se vrátil.

Tak v závěje sněhu v noci

padne cinkot zvonků hravý,

i rolniček jasné smíchy.

Brzy smích ten utajil se,

až pak přešel v píseň tklivou,

z jejíchž vlnek zádumčivých

časem blesknul jak svit luny,

jak šupina rybky zlatá.

Zmizel teď... snad utonul již

v onom moři sladkých citů,

které srdce milujících

obejímá sladkým proudem –

ale náhle vybuch’ zase,

prošel všemi stupnicemi,

zajásal, neb snílek smělý

teď si našel haluz květnou,

kam by složil zvučná křídla,

teď si našel pevnou vížku,

kam zavěsí zvonky svoje:

Co to z dálky sem se valí?

Zaclonila rukou čelo,

ztajila smích Satanela

a na chvíli s tváří vážnou

prohlížela sobě průvod,

který z města blíž a blíže

polemi jak had se vinul.

Tomu děcku volné pouště,

jež znalo jen cimbál jasný,

píseň vichrů a ty lidi,

s nimiž rostlo od mladosti,

nekonečně byli směšni

v černých hávech staří mniši,

jejichž velké, bílé pleše

do dálky se v slunci leskly;

ve ornátech řada kněží,

jenž ze zlatých kaditelnic

vypouštěli sloupy dýmu;

ze všech ale nejsměšnější

byl jí biskup v mitře zlaté,

monstrancí kol žehnající,

ovívaný pštrosím peřím.

Stála zde jak omráčena,

sem tam těkal zrak nestálý

a pak v nové proudy smíchu

roztál tichý obdiv její.

Zatím k šedým zříceninám

v dlouhém tahu dospěl průvod

a pod skalou zastavil se,

tam, kde obraz svaté Panny

visí v keři planých růží.

Dělily se lidu proudy

a pustily středem svojím

mnichy, kněze, Johanity.

Těchto řadou trojnásobnou

prošel biskup ku obrazu,

zástup klesl na kolena,

šum se ztajil – dlouhé ticho.

Nad výklenkem skalní stěny

v stínu bílé akacie

dívala se Satanela,

co se dále díti bude.

Přitom zvolna z klína svého

vybírala velké datle,

jedla je a pecky dlouhé

kladla v řádky na kamení.

V tom zrak její těkající

uzřel v davu Johanitů

Roderiga v plášti tmavém,

stál zde s čelem zachmuřeným

jako mrak na letním nebi.

Jak jej stihla okem hbitým,

hodila naň pecku datle,

a když on zrak udivený

zvedl vzhůru k rozvalinám,

spustila zas jako dříve

svého smíchu plné proudy.

Udiven lid zíral vzhůru.

Z toho ale radost větší

měla ještě Satanela

a celý dešť pecek z datlí

házela teď na biskupa,

jenž monstrancí právě žehnal

davům ve prach klesajícím.

Nový povyk, nová vřava,

různé hlasy a smích její

mísily se v jednu směsi.

„Vzhůru za tou čarodějkou!

– vzkřik’ velmistr Johanitů –

vzhůru za tou čarodějkou,

jež se nyní odvážila

rouháním svým trestuhodným

volat hroznou pomstu nebes

na hlavy všech – vzhůru za ní!“

Sotva dořek’, v lidu hnutí,

a žoldnéřů smečka dravá

sápala se na skaliny,

aby jala Satanelu.

Tato ale s novým smíchem

uskočila jako ptáček

v oné báji dávnověké,

jenž svým peřím zlatolesklým

pastýře za sebou lákal.

Výš a výše uskočila

se skaliny na skalinu,

se zdi jedné na zeď druhou,

a s rostoucím stále smíchem

mizela jim, jako motýl

všetečného hocha šálí.

Více rostl podrážděný

během jejím dav žoldnéřův,

až konečně dostihli ji

jako laňku unavenou.

Než však by se vésti dala,

vyrvala se a v běh kvapný

zpátečním se dala směrem,

došla ke zdi nad obrazem,

odkudž cesty nevědoma,

jedním skokem s hradby smělým

biskupu se k nohoum vrhla,

jenž poděšen zjevem jejím

monstrancí div neupustil

a dva jáhny s pštrosím peřím

ve zmatku tom nepovalil.

V lidu úžas, křik a bouře.

„Upalte tu čarodějku,

jež se rouhá!“ – „Spoutejte ji!“

Tak velmistr Johanitů

stráži svojí rozkazuje,

v tom jako lev podrážděný

skočí z davu Roderigo,

tasí meč a zařve hromem:

„V branách pekla hned se octne,

kdo odváží jedním vlasem

hnouti na hlavě té dívky!

Ani o krok! zpátky, chaso! –

Ty vstaň ale, Satanelo,

vrať se v svoje rozvaliny

a nech blázny dále bláznit!“

Domluvil a zvedl děvče,

jež se chvělo jívy lístkem,

políbil ji v hnědé čílko,

pohladil je v hladkou tváři,

a chtěl v řady Johanitů

vrátiti se pevným krokem,

an tu cestu zastoupil mu

nejstarší člen, comtur řádu,

oslovil jej hlasem slavným:

„Roderigo Gonvazales,

vydej meč svůj v ruce moje,

jejž jsi znectil v službě svaté.

Ty jsi zrušil řádu svého

největší slib poslušenství,

ty jsi vzdorem bujné mysli

na velmistra meč svůj tasil,

tys nevěrou a rouháním

na plášti kříž znectil bílý,

vydej meč svůj, patříš soudu!

vydej meč, dím naposledy!“

„Nevydám a nikdy, nikdy!“

odpovídá Roderigo,

šlehá mečem nade hlavou;

ale běda! v krátké chvíli

zaskočen jest s druhé strany

a odzbrojen nenadále;

zároveň též Satanela

spoutána jest bez odporu.

V lidu ale nový zmatek –

slyš ten výkřik hrůzyplný:

Běda! běda! mor je tady!

Tu pláč a tam hlasné klení,

náhlý útěk, tíseň davu,

a z té vřavy jeden výkřik,

jako blesk když z mračna letí:

„Mor je tady! mor je tady!!“

V nepořádku nevídaném

vše se valí k branám města,

vše se kolem Satanely

tiskne, kupí, řve a křičí:

„Upalte ji, čarodějku,

jež rouháním ránu mornou

přivolala v město naše!“

S meči, štíty, kopím ostrým

měla stráž co ubrániti

Satanelu, která vzdorně

s úsměvem kol retů kyprých

hrdě kráčí mezi stráží

a před sebe opakuje

tóny oné věčné písně,

jež prochvívá bytost její

a jíž refrain v jejím srdci

plným hlasem vždy se vrací:

Roderigo! Roderigo!!