SATANELA. (V.)
Vězení. – Kol černé sloupy
ramena si podávají,
v mřížích okna větru dechem
míhají se pavučiny.
Ohlas větru zapadá sem
dlouhým stonem, vzdechem těžkým,
jakby stíny povražděných
přehnaly se náhle jizbou.
Ohlas kroků strážníkových
stlumeným sem vniká zvukem,
jakby srdce zmírající
posledním se tlukem chvělo.
Sám tu sedí Roderigo,
k prsoum těžkou hlavu sklání,
bouř myšlenek zmítá duší
jako člunkem vlny mořské.
Hněv a bolest, stud i láska,
naděje svit, mračno pochyb,
svadlé listí upomínek,
vše se točí v jednom víru
kol zemdlené hlavy jeho
jako stádo vran a kavek,
netopýrů, sov i kání
kolem čela omšeného
věže k pádu nachýlené.
Jedna naděj ta ho sílí,
jest mu sluncem v této noci:
zná cikánů tábor četný,
jejich zbraně, jejich sílu,
a v tu doufá, pevně věří,
že útokem nenadálým
neb lstí jemně vymyšlenou
Satanelu vysvobodí
z drápů lidu vzbouřeného,
který lité sani roveň,
jež si lehne před práh sluje
a tu čeká na svou oběť,
celé dny a celé noci
kol vězení Satanely
v hlučném davu stále křičí:
– Upalte ji, čarodějku!
Proto vyslal časně z rána,
dřív než stráž se vystřídala,
Beppa, druha svého mládí,
do zřícenin na výzvědy.
Vyslal jej a nyní čeká
spjat na skřipci nejistoty,
jak zaskřípnou z dálky dvéře,
jak zaduní chodbou kroky.
Vešel Beppo. – V tváři jeho,
v pokrčení obou ramen,
ve hlubokém ňader vzdechu
vyčet všecko Roderigo.
Zmizelť náhle celý tábor
ze zřícenin této noci,
nikde po něm stopy není.
Beppo prolez’ každou sluji,
ale tiché rozvaliny
vracely jen dutý ohlas
jeho kroků. – Prchli jistě
vidouce lid rozjitřený,
prchli z bázně před zajetím,
před soudem a odsouzením.
Druhá zpráva ještě více
stáhnula ty černé mraky
nade hlavou Roderiga.
Mor se množil na ostrově,
lid se bouřil víc a více,
plným proudem spěchá k hradu,
jedním hlasem vyžaduje
na smíření hněvu nebes
upálení Satanely,
jež rouháním matce boží,
svátosti a biskupovi
zavinila ránu tuto.
Smutně vyslech’ Roderigo,
smutně vyslech’ tyto zprávy.
Na sebe a na svůj osud
nemyslil juž v marné péči,
ale život Satanely
zdál se mu teď dvakrát drahým.
Seděl dlouho v zamyšlení,
až pak pravil ku příteli:
„Zahraj něco na kytaru,
zahraj! – jsoutě ovšem nyní
na kytaře srdce mého
všecky struny potrhány,
ale přece zahraj, bratře!
Snad minulost se vší mukou
i ta hrůza budoucnosti
hrob si najdou v kouzlu písně!“
Ihned sáhnul Beppo v struny.
Divná píseň ve žaláři!
Stín a světlo, ráj a peklo,
slast a muky v ní se pojí!
O všem zpívá věrný přítel:
o nesmělé první touze,
o polibku, objímání,
o snech mladé, šťastné matky,
když se sklání nad kolébkou.
Zní to jako vánků dechy,
když ve květech přenocují
a v rákosí při měsíci
vypravují staré báje.
O všem zpívá věrný přítel:
o vznešených paní kráse,
o spanilých vnadách jejich,
o turnajích, karrousselu,
serenádách při měsíci.
Zní to jako duté štíty,
jak fanfara lesních rohů,
jako píseň pod okénkem,
jak skřivana touha v poli.
O všem zpívá věrný přítel:
o snech mladé, bujné mysli,
o touhách, o marných přáních,
o mladosti promrhané,
o žití, kde všecky květy
zpráhly žárem divých vášní.
Zní to jako kukavice
naříkání, žalování,
vichrů pláč, když smutná jeseň
letí v mlze po strništi.
Nedozněla ještě píseň,
rozlétly se rázem dvéře,
jimi vkročil slavným krokem
herold řádu Johanitů.
Od prsou až po kolena
bílý kříž měl v černém poli,
pás kol těla plný erbů,
v ruce hůl se zlatou koulí.
Za ním soudce ve sametu
s bledou tváří, přísným okem,
pak rytířů konvent celý
i žoldnéři s pochodněmi,
v šeru chodby s meči, štíty
stráž se tměla jako mračno.
Rychle skočil Roderigo,
naběhly mu žíly čela,
když viděl, jak v ruce soudců
pergamen se bílý chvěje.
Sáhl k boku – ale běda:
zapomněl, že meče nemá.
Sáhl k srdci a zas nazpět
klesla ruka – kleslo tělo...
V mrtvém tichu ledným hlasem
jednozvučně výrok soudu
četl soudce z pergamenu:
Že porušil obřad svatý,
že meč tasil na velmistra,
že měl s mladou čarodějkou
tajné schůze, jimiž zrušil
řádu svého svaté sliby –
k smrti má být odsouzený;
že však ale druhdy hájil
proti Turkům v těžkých bojích
víru svatou i čest řádu,
tak se mírní výrok soudu:
Státi bude s holou hlavou,
bez pláště a bez brnění,
tuhý provaz kolem šíje
ku obdivu lidu všemu;
státi bude a se dívat,
kterak vážou ku hranici
Satanelu, čarodějku.
Po jejím pak upálení
má ostatní život celý
ztrávit mezi zděmi hradu,
pokud velkým činem v boji
nesmazal by vlastní krví
hanbu řádu, vinu srdce.
Dočteno a vážným krokem
odešel soud. – Ticho v jizbě...
šerá noc jen stíny hází
po stěnách a po podlaze.
Na kytaře praskla struna,
klenbou letěl dozvuk její,
tam se potkal dřív, než zhasnul,
s těžkým vzdechem rytířovým.
Splynuly teď v jednom tónu,
zněly srdcem Roderiga,
zněly jizbou, zněly chodbou,
lítly řadou dlouhých věků
a zní posud v mojím srdci
bolem, touhou, mukou lásky:
Satanelo! Satanelo!!