SATANELA. (VI.)
K zemi sletěl večer letní,
sletěl ticha na peruti;
každému nes’ něco darem:
spánek lidem, rosu květům
a ptáčeti teplé hnízdo.
V refektáři Johanitů
noc své stíny rozvěsila,
na korunních zlatých svícnech
hasly knoty doutnající,
ticho, smutno v šerém sálu,
vydlážděném mosaikou.
Po stěnách a mezi okny
pod výklenky kulatými
stály sochy dávnověké
velmistrů všech od počátku
řádu toho založení.
V nočním tichém pološeru
příšerně se chvěly pláště,
černé pláště s křížem bílým.
Brzy vyšel měsíc plný,
velkým oknem nahled’ v síni
a vyplašil svojí září
černých stínů němé ptactvo,
jež na štíty, kříže, přílby
usedlo si ve soumraku.
Hrou těch stínů na podlaze,
na stropě a mezi okny
stal se měsíc zvědavějším,
v refektář pad’ plným leskem,
a ozářil dlouhé stoly,
řady židlí, kazatelnu,
ozářil i lebku holou,
jež nad pohár nakloněna
v zákoutí se opozdila.
Probuzen tím z těžké dumy
vznes’ velmistr hlavu svoji,
rozhledl se dlouhou síní
a vyprázdniv rázem číši
znovu upřel kalné zraky
v dno poháru. Rej myšlenek
hnal se znova jeho hlavou
jako stíny na podlaze,
jako mráčky po blankytu.
Divné sny a divné tuchy
hodily naň svoje sítě.
Nevěděl sám, co jej tíží,
zda vzpomínka minulosti,
či tušení příštích žalů.
Události dnů posledních:
uvěznění Roderiga,
odsouzení Satanely,
rána moru každou chvílí
novou oběť žádající:
vše to vřelo v jeho mysli
jako láva na dně sopky,
jako v kádi mladé víno.
Dlouho seděl, znovu nalil,
znovu opět klesl v dumy.
Aj, tu zase měsíc bílý
rozhodil svých lesků závoj
na průčelí refektáře,
kde od země až ke stropu
stála kamna – divná práce,
památka dob dávno zašlých.
Veden luny hravým svitem
velmistr zved’ hlavu holou
a sledoval rej paprsků
po kamnech, po jejich římsách,
po květinách divných tvarů,
po spletených arabeskách,
po vypuklých sošek věnci.
A čím dále zadíval se,
tím víc nových našel tváří,
jichž si dříve nepovšimnul.
Strany této pyramidy
pěkně byly vyzdobeny
mnohou bájí tajuplnou,
jakých na sta v starověkých
legendách se vypravuje.
Věncem květů, arabesek
těkal měsíc výš a výše
až na vrchol pyramidy,
kde byl zápas Michaele
se Satanem vyobrazen.
Jednou nohou na oblaku
archanděl stál, kopí blesků
nade hlavu vznášející,
druhou kladl na šíj ďáblu,
jenž se v prachu před ním svíjel,
darmo rukou zakrývaje
čelo bleskem znamenané.
Jak hluboký výraz tváře!
Vztek a bolest nezkrocená,
hanba, stud a pokoření
zápasily v mračných tazích,
v oku škleb se tajil drsný.
Druhá ruka napřažena
vznášela štít osmihranný
proti bleskům andělovým.
Velmistr se dlouhou chvíli
díval zrakem pozorlivým
na tvář ďábla – hle, co vidí?
Jak se měsíc výše sunul,
zdál se ďábel oživený,
vraštil více chmurné čelo,
až se zdálo velmistrovi,
že skrz prsty, pod kterými
obličej kryl znamenaný,
prýští se mu slza jasná...
To hra stínů jen a světla,
velmistr si myslil v duchu,
znovu nalil a v myšlenky
zase znovu ponořil se.
Zdálo se mu křivdou velkou
odsouzení Satanely.
Což to dítě zavinilo,
že zrušilo průvod svatý
a pár pecek že hodilo
na mnichy a na biskupa?
Proto má být upálena?...
Ale je to vůle lidu,
jež vypuknout hrozí v bouři,
považujíc Satanelu
za příčinu morné rány.
Vůle lidu, který sotva
rozhnala noc černorouchá
od hranice vystavěné
na nádvoří citadely,
od hranice, jejíž rysy
hledí oknem v tuto síni
jako děsná obžaloba
odsouzené nevinnosti.
Puzen tajným, vnitřním hlasem
velmistr se znova díval,
jak bázlivý paprsk luny
osvěcuje tahy ďábla,
a tu se mu časem zdálo,
jakby tvář tu hrůzyplnou
viděl kdysi ve životě;
ale kdy?... kde? – marná snaha!
Klame snad jej měsíc plachý
aneb jen hra obraznosti?
Jasně vidí, kterak ďábel
stáhl ruku s obličeje,
jak štít složil osmihranný,
jak protáhl dlouhé údy,
jak pomalu vážným krokem
slezl s kamen – kráčí k němu.
Příšerný krok jeho tichý
po podlaze, ozářené
luny lesky nestálými,
jen se mihnul beze zvuku.
Tak se nese rej havranů
černým křídlem v tichém letu
nad planinou zasněženou.
Bez ruchu byl jeho kročej
a postava – beze stínu.
V leknutí než mohl sáhnout
velmistr ke škapulíři,
už host děsný noční chvíle
tiše used’ proti němu,
vzal se stolu druhý pohár,
naplnil jej vínem rudým
a pak pravil tichým hlasem
jak had, když se travou smýká,
jako vítr když šelestí
ve hřbitovním svadlém věnci:
„Noc je dlouhá, viď, můj bratře,
vzhůru pohár, připijme si!
Noc je dlouhá, nekonečná,
jak to moře lidských bolů!“
S vytřeštěným kalným zrakem
velmistr zved’ číši svoji,
pil – však se mu při tom zdálo,
že polykal samý oheň.
Číše o stůl zazvonily,
ďas položil nohy křížem
a své zraky bodající
pevně upřel na velmistra.
Tento vínem rozjařený
chvějícím se tázal slovem:
„Jakým právem, noční druhu,
smíš mne bratrem nazývati?“
Příšerně se ušklíb’ satan
a tak jal se odpovídat:
„Noc je dlouhá, milý bratře,
snad bych dobře pobavil tě,
pohádku znám z dávných časů,
kterou kdyby’s vyslech’ pilně,
poznal bys, proč mým jsi bratrem.
Noc je dlouhá – podruhé snad
vlíkal bych se darmo dolů
zpod jha blesků Michalových.
Nuže, poslyš! – Ještě číši,
noc je dlouhá a mně práhne!“
Znova číše zazvonily
a ďas jal se vypravovat:
„Za mořem a za horami
před dávnými jednou lety
na svých otců rodném hradě
svorně žili dědicové,
dva to bratří jedné krve.
Starší vedl správu statků,
honil v lese na pohoří
a sil v půdu zlaté símě.
Mladší sedal za knihami,
lepil z hlíny divné tvary,
jak je vídal v starých knihách,
ve chrámech a chodbách hradu.
Žili dlouho dosti svorně –
až se náhle znesvářili
hněvem na smrt zaplanuvše.
Předmět sporu byla žena
krásná jako anděl s nebe,
svůdná jako satan v ráji;
ba zdá se mi, v jejích žilách
že proudila krůpěj krve
Lility, té Satanice,
první ženy Adamovy.
Potkali se jednou v noci
oba bratří jednou cestou;
starší mečem ozbrojený,
mladší dlátem, oním dlátem,
jímž před chvílí v tuhý mramor
kreslil tahy svaté Panny.
Co se dálo, ty víš lépe,
než to mohu opakovat...
Mladší bratr zmizel ráno,
netázal se nikdo po něm,
starší unes’ dívku na hrad
a s ní v roce zplodil syna.
Za tři dny však syn se ztratil;
marné hlídky, marná snaha,
nikde v světě stopy po něm.
Po letech zas žena jeho
dcerušku mu porodila.
Darmo brány, stezky k tvrzi
trojí stráží obsazeny!
Marná péče: než den třetí
skončil zápas s noci stíny,
ztratila se také dcera...
Tím pohnutý bratr starší
dal se náhle na pokání,
a když žena zemřela mu,
církvi dal své statky všecky,
kříž vzal a šel proti Turkům,
by hrob svatý osvobodil.
Chtěl najíti smrt svou v bojích,
ale darmo – síla jeho,
udatnost a mužný věhlas
zvolily jej, než se nadál,
za velmistra Johanitů.
Mladší stále bloudil světem,
netvořil už ale sochy
andělů a mučeníků,
ale tvořil samé ďábly,
a ty sochy všecky nesly
tahy jeho bratra. – Brzy
v proud rozkoše vrh’ se divý,
bil se v krčmách, ve soubojích,
opíjel se žhavým vínem;
snad chtěl hada utopiti,
jenž jej hlodal věčnou mukou.
Nemocný a vysílený
až na tento ostrov přišel,
kde mu konvent Johanitů
v refektáři staré sochy
svěřil, by je poopravil.
Tu poslední sílu ducha,
ba tu svoji duši celou
ztýranou a unavenou
vášněmi a věčným vzdorem
vdechl soše satanově,
který vede zápas tuhý
s Michaelem arcivrahem.
Divem světa tvář ta byla!
Ale velký tvůrce její
nežil dlouho – denně chodil
na svoji se dívat práci,
stával před ní zamyšlený,
plakal nahlas dlouho – dlouho...
Potom zmizel – ale záhy
mrtvého jej naleznuli
ve kláštera rozvalinách.
Viděli, jak v svitu luny
cikáni hrob kopají mu,
a jak nad ním hořce pláče
dítě hnědé, bosonohé,
černých vlasů plný vrkoč
nakvap stočen v šátek rudý
a v živůtek pestrých barev
jak bys vdechl útlé tílko...
Já svou báji dopověděl,
ostatní v své najdeš mysli.
Já se vracím, čas mne volá
v jařmo blesků Michalových.
Jinde zejtra shledáme se...“
A zas vážně tichým krokem
Satan kráčel beze zvuku,
beze stínu – vzpjal se vzhůru...
leh’ pod nohu cherubovu,
zakryl tvář si levou rukou,
a jak dříve ku obraně
štít pozvedl osmihranný.
Ale v tazích děsné tváře
tolik bolů, tolik žalů,
že se zdálo velmistrovi,
jak bohaté perly slzí
sevřenými jeho prsty
řinou se jak kapky deště,
ba že nyní těžkým vzdechem
chvěje strop se, chvějí stěny...
Tak musilo člověku být,
když se loučil s ráje prahem,
tak démonům pokořeným,
když je házel bůh ve propast;
tak musilo býti bohu,
když svět stvořil a když poznal,
že jej stvořil – k utrpení...
Zmizel měsíc – kolem temno
jako v duši velmistrově.
Druhý den jej bratři našli
ležícího na mramoru
s obličejem zkrváceným.
S velkou prací zkřísili jej.
Dvakrát ještě svadlé rety
otázkou se pozachvěly:
„Co se stalo Satanele?“
– Upálena podle soudu!
„Co se stalo s Roderigem?“
– Chtěl se za ní vrhnout v plamen,
ale jenom velkou mocí
zdrželi jej – teď se zbláznil.
Velmistr víc netázal se,
do večera tiše skonal,
jak mu Satan předpověděl.
Zhasnul paprsk věčné lásky,
odlet’ motýl obraznosti
a ta krůpěj poesie
změnila se v slzu bolu,
kterou světím tvé památce,
Satanelo! Satanelo!!