Satanský dar.

Když Čecha tvořil světa Pán,

tu přišel škůdce starý,

duch tmy a hříchu, obtěžkán

jsa pekelnými dary

a na hromadu štědře klad’

směs vášní, neřestí a vad –

Leč Tvůrce zvolal: „Vari!

Hle, tomu tvoru podá svět

jen bodláčí a hloží,

jen svízel pozná, bídy hnět,

všem bude za podnoží.

Los černý vzal si z osudí!

Než, za to dlaň má do hrudi

jen dobra skvost mu vloží.“

Však Satan zpurně čelem hnul:

„To proti smlouvě čelí:

Ty’s ponechal mi země půl,

bych kul tam svoje střely.

Vždy záře sousedem je stín,

vždy s jasem cnosti chmůra vin

o lidskou hruď se dělí.“

„Smluv nemám s tebou, Satane,“

Bůh řekl přísné líce;

„mou vůlí se ti dostane

přec dílku z polovice.

Mé lásce moudrosť klade mez –

Smíš dar mu nechat – ale věz:

dar jediný – nic více!“

Tu Satan přemítaje skryl

tvář děsnou v tlapy obě

a náhle zdvihl, rozjiskřil

zrak v ukojené zlobě,

pak mezi dary spěšně hráb’

a v jeden zaryl křivý dráp,

v dar: záští k samu sobě“.

Báj tupíte as dětinnou –

neb kdože pravdou nechá,

že vadu máme jedinou?!

Však hubená v tom těcha –

neb jisto jest, co ztropil ďas:

že z lidí nejvíc po ten čas

Čech nenávidí Čecha.

Tak lítě nikdy nežehá

žár jiný srdci českém,

jak proti Čechu vyšlehá

zášť ona zhoubným bleskem,

ta v dýku mění každý hled,

vše kalem třísní, chrlí jed

a buší kyje třeskem.

Jen hleďte vůkol: Záště zmij

co zdatných sil nám ničí,

jak z líchy každé hnusnou šij

a z každé chýše tyčí,

nám v žití sype tisíc běd,

i z růží uměn, knihy věd

a s práhu svatyň syčí.

Až hnus tě časem zachvátí

v té věčné kolem zlobě,

tvář s bolestí se odvrátí

a trpce vzdychneš sobě:

Kéž zloduch nám chyb kopu dal

a špetku jenom zpět si vzal

té naší zášti k sobě!