Šáteček.

Vilibald byl pastýř mladý,

jehož Chloe milovala,

od něho že z pestrých kvítků

věnečky vždy dostávala.

By ozdobil svou děvinku,

vínek dal jí na hlavinku.

Jedenkráte s ní se sešel

pode stromem košatým,

pravil k ní pak s pousmáním

na rtech svojich líbezným:

„Květinky, jež nosim tobě,

vadnou zase v krátké době!

Přijmi tedy, dívko milá,

místo těchto kytiček,

od pastýře věrného ti,

pestrý tento šáteček.

Znamením též on mi bude,

abych tebe poznal všude!“

A jíž s úsměvem kol šíje

sněhobílé šátek vine

a pak praví při rozchodu:

„Divko, až noc tmavá mine,

až se líbě milé slunko

na nás opět pozasměje,

sejdeme se na pastvině,

ve to skládám své naděje!

Přijdeš, dívko? – Rci, že ano!“ –

Když pak na to časně ráno

rosou pokryté ty luhy

ranní zdravil červánek,

na píšťalku svou pastýřskou

vesel pískal galánek.

Brzo – s sklopenými zraky –

přikvapila Chloe taky.

„Vezmi,“ praví: „vyslyš mne,

vyslyš prosby moje, hochu,

šáteček ten nazpět sobě!“

takto praví ku jinochu.

„Od té doby, co ho nosím,

divně v srdci mi to buší

jako ve železné huti

a to poklid můj jen ruší.

Jistě že v tom ve šátečku

kouzlo jakés spočívá –

prchlo štěstí, prchl klid můj,

duše má se zachvívá!“

Šáteček mu pestrý dala

a domů se ubírala.

Za kratičký ale čas

vrátila se dívka zas,

na pastvinu krokem míří

a tu praví ku pastýři:

„Nehněvej se, milý hochu,

nehněvej se ani trochu,

že jsem šátkem pohrdala

a tobě ho nazpět dala.

Klamala jsem sama sebe,

majíc v podezření tebe –

v šátek žes mne proto strojil,

bys mé srdce znepokojil.

Na šátečku není vina,

příčina snad bude jiná –

šátek nemám, na mou duši –

v srdci to však – přece buší.“