ŠÁTEK SVATÉ VERONIKY.

Tiberius, starý císař římský,

vyrážkou zlou po těle byv stižen

oznámil svým věrným senatorům,

že chce útočiště vzíti k nebi,

když ho u lékařů nenachází.

Slyšelť, že je v dálné Palestyně

divotvorce velký, jmenem Ježíš,

který rány hojí, mrtvé křísí,

který jistě pomůže i jemu.

Proto vyslati chce senatora,

aby divotvorce v město pozval.

Nabídli se všichni senatoři

vladařovi prokázat tu službu,

ale jenom jediný byl zvolen,

přítel nejvěrnější, Volusian.

Volusian vypravil se s lodí,

plul a plul do dálné Palestyny,

bouře však a nepřátelské větry

celý rok loď zdržovaly v běhu,

nutily ji čekat po přístavech,

nahražovat polámaná vesla,

plachty urvané a zbité stěžně.

Když pak dospěl v zemi palestynskou

Volusian, přítel panovníkův,

ohlásil mu Pilat, správce země,

že byl Ježíš ondy přibit na kříž

pro zlost Židů tvrdých, neoblomných.

Zarmoucený Volusian přál si

aspoň obraz tváře Ježíšovy

uzřít někde. Hledali a našli

u matrony zbožné Veroniky

šátek s věrnou hlavou divotvorce,

šátek, který podala mu tenkrát,

když šel s křížem poslední svou cestou

a měl zalitou tvář potem, krví.

Tehdy Ježíš přitisk si jej k lícím

a na šátku, jakby namalován,

otisk zůstal svaté hlavy jeho

se stopami trnového vínku,

s krvavými sledy bičování

i tím dobrým hledem, jímž se vděčil

za tu právě prokázanou službu.

Volusian pozval Veroniku

s drahocenným šátkem k císařovi,

Pilata dal zakout do řetězů,

na loď vstoupil, do Říma se vrátil.

Zaplál císař hněvem k Pilatovi,

do věčného vyhnanství jej poslal

v Amerii, město v smutné dálce.

Když pak spatřil šátek Veroniky,

slzel velmi, na zem před ním padl,

uctíval jej s lítostí a láskou –

a hle, nemoc jeho pominula,

zdráv se vzchopil, Bohu díky vzdával,

matronu pak zbožnou Veroniku

palácem a jměním obdaroval,

obraz zázračný dal okrášliti

zlatem, přečetnými drahokamy,

a sám zůstal celý zbytek žití

věrným ctitelem a sluhou Krista.

Nelibě to nesli senatoři,

že už vladař nectí staré modly;

rozpáleni závistí a hněvem

čekali, až císař odjel z města,

a hned dali všechny vyznavače

Krista pána zbičovat a vyhnat,

biskupy a kněze dali v pospas

lvům a tygrům v areně a cirku

a tak mínili, že vyhladili

jmeno páně na vždy v městě Římě.

Na ostrově Capri dověděl se

o zločinech jejich Tiberius.

V Řím se vrátil, odpravit dal spousty

pohanů těch zlých a zapeklitých,

psance kázal povolati nazpět

stále věren úctě k Spasiteli.

Zbožná Veronika dlouho žila

v paláci svém, dožila sta roků

a když umírala, odkázala

obraz papežovi Clementovi,

jenž jej celý život v úctě choval,

v smrti hodině pak určil darem

svému nástupci, ten zase svému,

a tak došel šátek na papeže

Jana Sedmého, jenž postavil mu

skvostnou kapli v chrámě světce Petra

blíže hrobu apoštola toho.

Kapli vyzdobit dal svatý otec

obrazem, jenž z kaménků jsa skládán,

matku Ježíšovu představuje

v slávě nebes, dole řeku Jordan,

při ní Krista Pána pasoucího

dvanáct beránků, což vyznačuje

dvanáctero svatých apoštolů,

pod tím vším pak zobrazit dal sebe

svatý otec, kterak zbožně klečí,

k nebeským těm zjevům s úctou zírá,

obraz kaple této vyzdvihuje,

aby libě popatřili na ni

Kristus, matka, apoštolští světci,

přijali ji, pochválili stavbu,

a si pamatovat uráčili,

že byl tvůrcem jejím on, Jan Sedmý.