Satir a Pocestný.

Pocestný šel lesem o Šimoně

Do Třeboně.

Najednou se octne v pustině

U divoké jeskyně.

Satir právě svátek světí,

Žena, on a čtvero dětí.

Čas byl k obědu; a všickni zvláště mláďata

Dobrou mají chuť, ta kozonůžčata.

Satir, sedě na mechu,

Volá naň, by vešel pod střechu.

Poďte, praví: Okuste, jak dobrá naše

Kaše.

Pocestný se nedá hrubě pobízeti,

A že bylo poledne,

S chutí mezy děti

Přisedne.

Že pak bylo chladno, do rukou sy fouká,

Satir na to kouká. –

Potom vezma lžícy, na kaši zas dmýchá.

„K čemu pak to, hoste?“ Satir optat se pospíchá.

Jednou hřeji ruce, foukaje;

Po druhé zas dmýchaje

Chladím vaši

Kaši.

Kozonoh se zamračí a brouká,

„Jdi mi po svých! vece: Ten, kdo fouká

Studené y horké stejně z huby,

Jed má mezy zuby.“