Satira snu.

Lid zve ho lichvářem, však za to

v dlaň stříbro kouzlaplné sype mu

i žárem svůdným smějící se zlato,

jež v bohatém teď kryje objemu

každého stolu skrýš i pokladny.

Lid zve ho lichvářem – on ale počítá.

Toť věru v světě úkol nesnadný!

Juž potem tvář hle! jeho polita,

však neúnavným on – až spánek přiletí

a jako poctivce ho stiskne v objetí.

A zdá se mu, že nebes klenbu vidí,

jak žádný básník v světě neuzřel:

v ní mraků Niagarou zlata roztok vřel,

a ve vlnách těch Štěstí vůz svůj řídí.

Ó blaho nezměrné! – Hle! rukou úbělovou

Štěstěna zlata skvosty hází dolů,

s paprsky jehož úsměv její letí spolu.

Juž v celém ovzduší krůpěje zlata plovou

a oslňující, přeskvělou září

se klidně rozkládají v jeho tváři.

Zimničním chvatem rukou s čela

a s lící trhá zlata krůpěje –

hrsť plna již, a znova dlaň hle! smělá

ve svůdné vnořuje se zlata závěje...

V tom probudí se lichvář. Zlato vyzískané

vstříc ranním pozdravem se vlídně usmívá,

však hle! krev čerstvá z něho dolů kane,

ba nehty lichváře i líce pokrývá! –

Tak zahrála si kdysi spánku satira

a převzácný tu vykouzlila zjev,

že ze zlata lidského upíra

i vlastní také jednou tekla krev.