Satyr.

Nad mým ložem, – bezsenné já často noci mám, –

skáče satyr, chlupatý jest, sotva snouben tmám,

do nich splývá, pak z nich tryskne, šklebí se a zmizí,

drsný smích to žití v hoře mojí analysy.

Neb já pytvám duši svoji i svědomí hlas,

a jsem skoro k smrti vážný, v tom tu satyr zas,

jen se chechtá, jen se šklebí, skočí na pelest,

a v mé dumy hlasně křičí: „Věř, že štěstí jest!“

Skočím po něm, rukou máchnu, ve tmě zmizí zas,

nad mým ložem dál se vleče bez pomoci

dlouhou nocí

nekonečný čas!