Satyr v mříži zámeckého parku.

Hlavo, zdobným umem skutá,

rezem žlutá,

v mříži parku věrná stráž,

ve svém šklebu nepohnutá,

co mi povídáš?

Co’s tu během času zřela?

Řada skvělá

kočárů když jela sem,

shrblé šíje, nízko čela

nachýlená v zem?

V pudru, cetkách, zlatohlavu,

v sluhů davu

viděla jsi, v kotlů vír

jak sklál vzdornou českou hlavu

holí mušketýr?

Zřela’s, tiše skříply mříže,

mladý kníže,

sotva prchly líbánky,

za šafářkou jak spěl blíže

parkem na kraj studánky?

Zřela’s, kterak v chvíli slabé

mladý abbé

roztržitě kolem šel...

slavík jásal v dumy Labe...

on svůj brevíř zapomněl!

Zřela’s pánů direktorů

v smavém vzdoru

k zemi ponížený hřbet,

nesli účty plné sporů –

s dekrety šli zpět?

Zřela’s s šklebem stejným v líci

kočující

kejklíře sem táhnouti?

Zřela’s davy zpívající

s korouhvemi o pouti?

Co teď, stará hlavo, vidíš?

Zda se stydíš

za svět? Rezem bohata

terčem hochů jsi a klidíš

bouchoře i pláňata!

Husopaska mladá kolem

kráčí polem

za svým stádem zpívajíc...

měsíc vzchází za topolem...

v něm se šklebíš víc a víc!

Spuštěny jsou žaluzie,

šero kryje

chodby, síně, komnaty,

břečtan zdí se výše vije,

jasmín bují s poupaty.

Arkýře kde okno blýská,

časem píská

smutně flétna v noční tiš...

Kdo tam zaklet lká a stýská,

zda to, masko, víš?

Hlavo, umem zdobným skutá,

rezem žlutá,

v mříži parku věrná stráž,

ve svém šklebu nepohnutá,

slzy v oku máš!