SATYRY A CHARAKTERY Z KOCOURKOVA. (1. ŘEDITEL.)

Jsem ředitelem, stranou chaso, stranou!

Mne osud Nejvyššího vyvolil,

bych rozumem svým nad vše vrcholil,

a soka zničil jedinkou ranou.

Od mládí povždy snahou mojí bylo,

by jednou ze mě stal se učitel.

Teď dávné přání se mi dovršilo.

Já jsem už ředitel!

Let třicet málem pracoval jsem tiše,

by neozval se nikde žádný hlas.

Já polehoučku zrál jsem jako klas,

už nyní hlavu mohu zvednout v pýše.

Kdo z mé školy – duchem slavně zkvétá

a mnohý z ní již vyšel myslitel,

leč nedouků posud dlouhá četa –

vždyť já jsem přece ředitel.

Co věd se týče, to pravým jsem kosem

a knihy moje – všude zákonem;

ty veliké jsou duše výronem – – –

před nimi lepší – s dlouhým táhlým nosem.

Teď na vavřínech spáti mohu klidně

a spím též tiše – jako velitel.

Má cena v městě stoupá očividně;

vždyť přece jsem já ředitel!

Pod mojí péčí kvete ústav celý,

jak vlastní by jej otec odchoval;

leč kdo by v mládí pro vlast horoval,

ten záhy odpyká svůj přepych smělý.

Nač vlastenčiti? Mnohý z dávných druhů,

že pro vlast svou byl jarý horlitel,

již bídně zhynul – neb je za posluhu

a já jsem přec ředitel!