SATYRY A CHARAKTERY Z KOCOURKOVA. (2. VŮDCE LIDU.)

Let málem dvacet bude tomu,

co z otcovského spěl jsem domu,

bych v radě hájil národ náš.

Med svobody mi plyne se rtů

a tyrany jsem proklel k čertu,

á pravý lidu Mesiáš!

Lid na slovo mým řečem věřil

a v době kdy se obzor šeřil,

on jasnou hvězdu ve mně zřel.

Já zvoncem bít chtěl k poplachu,

bych nepřátelům nahnal strachu.

Leč ke skutkům jsem nedošel.

Mé jméno zvučné a vtip řízný;

kam příjdu – moje podobizny

na stěnách visí hrdinně.

Dnes, kdyby vše nám v rum kleslo,

já i moje rázné heslo,

my věčně zbudem otčině.

Lid zná mne všude, věří dosud,

že v rukou mých se zlomí osud,

jenž dlouhá spjal nás století.

Mé opravy ty obdiv budí

a nechť i mnohého to studí,

já s nimi počnu od dětí.

Toť programem, jenž musí hlásat,

že mužem jsem já pevných zásad,

jakými celý svět je chud.

Ať zvítězím, ať padnu směle,

vím, že národ oslaví mne skvěle,

ač stíní mne i mnohý blud.

Dnes předním jsem já demokratem,

zítra třeba klerikálem,

pozítří zas liberálem,

když tučný kyne pro mě lup.

Mou zásadou osvědčenou,

mnohým řádem ověnčenou,

je povždy „Víc chval, než tup!“

Tak možno, že má sláva vzrůstá

a jméno moje znají ústa

i ze zapadlé dědiny;

leč kdo by chtěl mi státi v cestě,

buď z venku, neb pánem v městě,

na toho poštvu noviny.

Jen jedno časem trápívá mne,

se, až umru, kdo zrodí za mne,

by jak já velel národu,

neb národ, jenž bez otěží

ten udrží se jenom stěží

a nezná cenit svobodu.