Saul.

Kdys na poušti jsem spal neb hlídal svoje stáda

neb v modrou patřil dál, v prahnoucí sluncem lada,

co viděl jsem?

Nebe i zem,

rám obrazu, v němž duše žila ráda.

Tu jak jsem v poušti spal, na ňadra stulen země,

květ černý z ní se vzpjal, v mou duši dýchal temně.

Byl jako ropucha,

šeptal mi do ucha

a tisk' se na má ústa a blíž ke mně.

Já nevěděl, (já spal,) že byl to démon zhynu,

jenž u mé hlavy stál a skráň mou halil v stínu.

Stál u mne do noci,

o vládě, o moci

sny hrdé šeptal v lidskou, slabou třtinu.

A já jsem náhle vstal a cítil v sobě sílu,

byl skalou každý sval ku velikému dílu,

dnes vládnu a král jsem

a moje nebe, zem –

však srdce stuhlo koží krokodilů.

Ó kéž bych opět spal, jak hoch na poušti kdysi!

Ký démon v prach mne sklál, zřím v mlhách jeho rysy!

Co do ucha mi vdech',

je pláč a žeh a vzdech.

Stůj! Promluv! Rci, kdo Ty jsi!

Hoch jak já u mne stál, bil v harfy zlaté struny,

ve světlech hořel sál, v číš padal paprsk luny,

a krad se po stěnách,

já po oštěpu sáh',

já cítil pod sebou se chvěti trůny!

A jak by křídlem vál pták černý nad mou skrání,

bych harfeníka sklál, já mrštil ostrou zbraní,

ta zaryla se v zeď

a jako v odpověď

zas znělo strun těch žaluplné lkání...

A já jsem k hochu prál: „Víc nechoď k mému loži!

Jsem ztracen, ty jsi král, tys vyvolenec boží!“

– A smál se David, hoch

a v harfu bil, jak moh',

a já zřel světy jeho u podnoží...