ŠAVEL.

Chřípě jeho chvějí se a šíří,

cítí tryskající krev,

prachem, který dusotem se víří,

vystoup’ před ním Damašku juž zjev.

Zřítelnice jeho zkrvavěly,

lačný ret se vášní třás,

prsty nervósně hned k meči sjely,

který jímal kolem boků pás.

Koni vztekle vjely ostny v tělo,

že se vzepial šílený,

za ním družstvo jeho osamělo...

Leť, tys Israeli ztracený!

Tvoje pýcha, Šavle, pokořena,

na zemi se prostře hned,

už msty pochodeň je zapálena,

která porazí tě s koně v let.

Vyšlehne ti zraky zkrvavělé,

v chřípě zavěsí ti kruh,

a kříž vypálí ti na tvém čele,

uková tě do řad Jeho sluh.

Ty ji zdvihneš, Šavle, oslepený,

a jí veden – Kristu vděk –

jako kněz v dar první posvěcený

zapálíš mu celý Damašek.