SAVELIJ

Prostičký mužík. Za stříbrných nocí

mých soudruh potulek... Jak rád se dívám

do jeho průhledné a měkké duše,

když cestou jdem, jež plyne cypřišemi,

snícími v tichém zamodralém temnu,

kde nic se nehne, na lávce kde chvilkou

postava tmavá jeví se ti pouze

– to Tatar, jenž si nevšimne tě, čeká,

až černooká krasavice jeho

se z noční lázně navraceti bude –

kdy ticho v dáčích, krokem naším vzbuzen

pes štěkne si, pak zas jen hvězdy šumí

a moře dýcháním jim odpovídá.

Můj Savelij má rodnou svoji vísku

daleko v dáli, celý týden cesty

širokou Rusí, v kurské gubernii;

ctí boha, cara, víru pravoslavnou;

bůh povelí-li, dá za cara žití,

car pokyne-li, tornistru si vezme

a půjde hájit pravoslavnou víru.

Tak Savelij bez mudrování cítí,

vše nutno tak, a tak to v jeho krvi,

jak tichá radost z večerního klidu

dnů svátečních a dobré cigaretty.

Ta moudrost citu pro život mu stačí

jak cikádě a mravenci a včele,

ji dětem vštípí a s ní umírati

bez reptání a rozželení bude.

A sklon, jejž všichni lidé v sobě máme

k metafysickým dumám, vyplňuje

hra v šachy u něho... Tu viděl jednou

před lety někde – a v ty mysterie

se často noří, hovor náš vždy svede

k těm čtvercům, soškám, koníkům a věžím –

a vysvětluj mu nejlépe jak umíš,

on hodí hlavou, usměje se tiše

a zítra jistě na novo se zeptá.