SAVONAROLA.

– ,Nuž odvolej! Tak svatý otec káže,

,a pro trest do Říma jdi spěšně sám!‘

– „Nač odvolat, co Krista s námi váže,

co páně zjevením, co pravdou – mám.

Je církev chora, nemocna je tuze,

vše plno podvodů, vše klamů směs,

je jiná k signorii, jiná k luze,

až vše se zhroutí zítra nebo dnes.

Jsme všichni stejni, před Bohem jsme rovni,

jsme všickni do jednoho jeho host,

ať papež to, ať mnichové jsou skrovní,

jeť z darů jeho všemu stejně dost.

Leč církev stále víc a více stůně,

loď její zmítána je tam a sem,

a není vůdce, kdo by z běsné tůně

byl bezpečným jí vůdcem, lodníkem.

Kdo vůdci jsou, těch duše plouží křídla,

když k svému tvůrci měla by se vznést,

lid ze zlatého touží píti zřídla

a na boháče sbalují svou pěst.

Nás pekel zbavil Kristus svojí smrtí

a věčný život našim duším dal,

co mohou různých útrap draví chrti?

Všem Kristus těžká pouta duše sňal.

Ta církev peklem straší vzdorných duší

a věčným ohněm chudým na podiv,

ať k žití radš jej v lásce k bratřím vzruší,

by z pozemských se vesel těšil niv.

Ty rány, jež jste Bohu Kristu dali,

jsou hroznější, než ony, jež měl dřív,

vy božské oči jste mu vypíchali,

když na vše zřel, je v lásce přimhouřiv.

Vy na svět vyšli jste jak lišky z léči,

na bratra se zbraní jak pomsty kat,

a vašich knížat tvrdou, planou řečí

měl zastrašen a povalen být brat.

Či nevíte, že chuďas též má duši,

a stejnou v sobě jako každý kněz,

že do ní červa, jenž ji tajně ruší,

nepřítel Páně, lstivý ďábel snes’?

Milujte lid, jeť bratr roven bratu

a rovný, biskupem je žebrák – mnich,

jen s rozdílem, že procházeje chatu

má pytel vzad a biskup zpředu břich.

V těch stejnost lidí je a stejnost stavů,

v tom Spasitelův nejkrásnější zjev,

nač nad vše vyvýšenou jednu hlavu?

Jen v stejnosti je mír, v němž hyne hněv!“

– ,Už, mnichu, dost! Tvá slova lid jen bouří,

ne církev jen, i kníže chystá trest,

a nad kacířem oka nezamhouří.

Lorenzo z Medici též hněviv jest.‘

– „Lorenzo hříšník též, an poutá volné,

ač ví, že člověk, nebes zemský host,

po smlouvě s Jesu Kristem obapolné

pout pekelných i lidských navždy prost.

Lid má být volný, radovat se z žití,

jak zákon Páně lidem káže všem,

leč u vás církve kněz klam v srdci nítí:

Věř, co chcem my, sic nejsi křesťanem!

Kadidlo k volnosti nic nezpomáhá,

ni okázalý při obřadech zpěv,

ni zpověď, ke které mnich hříšné tahá

a tělo Páně dává jim a krev.

Bůh svobody, on lidstvo štěstím daří,

on věčná Láska jest, on otcem všem,

leč kdo se s bratry pro obřady sváří,

jest podvodníkem, lhářem, despotem.

A myslíte, vy duše zaslepenci,

že despota můž lidstvo milovat?

Ať zdobí umění se všemi věnci,

je bez svobody, rab jen, plný lat.

A člověk vždy jest mrtev ve svém nitru,

když není zevně živ a svoboden,

já vedl bratry k štěstí, k žití jitru,

by v radostech snil žití krátký sen.

To není klam, nic neodvolám! Dosti,

rád život položím; ať jásá Řím,

vstříc Bohu jdu, kde Kristus věrné hostí!“ –

A šel, až ohně zadusil jej dým.