SAXA LOQUUNTUR.

Jak to dávno! Hebrejská karavana

pískem pouště Ghizehské táhla. K jitru

velbloud stejně s člověkem k jihu hleděl,

tam, kde jim z dálky

strmé, příkré, čtyřboké pyramidy

vážně, slavně kynuly; modré nebe

měly přísným pozadím... velkolepá

Východu freska!

Karnak! – Luxor! – Královské strmé hroby,

v jejich stavbách jásala valná Hmota,

stonky pouze lotosu obepjata

v příkrasu jemnou.

Stavby valné rozměrů gigantických,

sluje, strže, sloupoví, chodby, brány,

klubko chrámů tesané, mosty skalní

indických pagod...

Strmé, příkré kaskady starých schodů,

po nichž řvoucí páry lvů při měsíci

chodí – vítej, teraso Persepolská,

krásná i v rumech!

Mocné hradby Kyklopských valů! V slunci

jasem bílých mramorů zpívající

Parthenonu linie ušlechtilé,

Homer kde básnil!

Dále k předu, písni, leť! Vážně pozdrav

chmurné stavby Pelasgů! Skalní hroby!

První stavby Etrusků! Římské chrámy,

cirky a fora!

Basiliky, divadla, thermy, brány!

Jaký pochod básnící duše lidské!

kde se kupí paiany, hymny, žalmy

v gothických dómech!

Tyto bájné kalichy liliové,

celou jak se Evropou rozvlnily,

v tanci fial, chrličů, výše k slunci

s pralesem vížek;

co tkal zatím pavouk jak důmyslný

Arab vlákno fantasmat v arabesky,

kruhy, kostky, motivy ptačí, lidské

v bizarní směsi;

od té staré Florenské křtitelnice,

jejíž kvádry rozrazil Dante, dítě

aby spasil tonoucí, ke kopuli

Svatého Petra;

jaké moře povzletů, vzmachu, síly,

jaký rozlet myšlenky, snů a dumy,

jaká velká, duchová epopeje

mluvících skalin!

Tak mi zdrávo Umění budiž dávné,

od té snahy před živlů drzou zlobou

nepodajný aby se člověk bránil

balvanů svorem;

aby cesty zkrátil si ku svým cílům,

srovnal zemi, zprobodal šíje obrům

horských pásem, rozdvojil, spojil moře,

sblížil pól k pólu!

Suez! Simplon! Dunící rány slední,

kladiv, rýčů! Výbuchy s echy skalisk,

zdali nejsou odvetou vítězící

v hromy všech válek?

V tento koncert kamenných, hlasných básní,

jimiž po vždy mluviti bude člověk,

Čech též záhy připojil svoji strunu

k vítězné písni!

Ony mluví, balvany, skály mluví

umnou rukou vztyčené směle k hvězdám,

naše dómy, paláce, hrady staré,

dědictví otců!

V oblouk smělý sklenuté, srázné mosty,

jimiž pyšně projíždí množství lodí,

strojů oddech hluboký, hvizd jich táhlý,

jezů hluk mluví;

hlásá slávu mudrců, myslitelů,

v sboru jejichž zakotvil pevnou nohu

Slávy syn též, slávu by matky hlásal

budoucím věkům!