Sázka.

„Zde je, kmotři, na to pravice,

že přinesu lebku, hnát

o půlnoci z kostnice.

A čeho se také bát?

Babské trety! holá pověra!

Vyhrabaných kostí hromada –

věru, velký jsem vám chuděra,

bázeň-li mne jenom napadá.“

„„Ne – ne, kmotře! Žádné žerty to.

Odtud jen až potud, a nic dál.

Má-li člověk to již odbyto,

hoden, by v pokoji spočíval.““

„E co! Mrtvému as jedno je,

v hrobě-li, či tuto v světnici;

a nenajde-li zde pokoje,

odnesu jej opět v kostnici.“

Sázka platí. Krejza odešel.

Zde však – jakby uťal v hovoru.

Ten tam o dlaň čelo podepřel, –

mnohá věc je hodna pozoru!

Ba ten člověk – divů plný svět,

na divném si loži ustele;

a dřív nežli mine sedm let –

pár těch hnátů, hrstka popele.

Co tím lidem země zaseto!

Otec, matka, děti, vnukové,

dědeček – už všechno hnije to,

my tu ještě – bídní tvorové.

Naši kamarádi – z těch jsou tam

mnozí u té velké armády;

my tu ještě – Pánbůh žehná nám,

milujme se tedy bez vády. –

Netrvá to dlouho – pádný krok –

dvéře rozlítly se do kořán. –

„Možná-li dát co můj na výrok?

Pouhá hračka – jak vám povídám.“

Na stůl dutou lebku položil,

pod ní hnáty křížem sestavil. –

„Abych zejtřejšího dne víc nedožil,

hnát-li ten kdys svatbu neslavil.“

Leckterýs pak ještě divný žert

divně se mu z huby vybrodil. –

„Na mou duši – jakživ neměl čert

víc než já smělosti za podíl.“

„„Nic to, kmotře. Půl jen kuráže,

přines hnáty, jste nám ukázal;

hrdina se teprv ukáže,

když je dáte, odkud jste je vzal.““

„Proč bych nedal? Peleš jejich znám –

a měsíček svítí na cestu.

Věru, že tak málo strachu mám,

jakbych si jel pro svou nevěstu.“

Kosti zase sebral – odešel,

větřík chladný ke hřbitovu vál, –

chladný – že ho mráz až obešel.

Ale čeho by se z kostí bál?

Když tak patří pořád před sebe,

vidí v dálce krchov – z něho věž – –

co to tam se mihá – pro nebe!

Snad – to noc jen zrakům mluví lež.

Ale jak? to chrastí stále blíž,

ba už u něj – „Slyš, ty holoto!

Nu – když je tak silný ten tvůj kříž,

unese mne také – zkusme to!“

Už na zádech sedí kostlivec.

„Nezpouzej se, hřbete, cachej dál!

Však já zvětřil, kdo ten zběsilec,

jenž mé holky hnáty rozebral.

U nás hlučno – tanec, rejdy, ples,

bez milé to nejde do páru;

teď nás oba honem domů nes –

sic se nerozejdem bez sváru.“

A umrlý popouzí ho v spěch –

nohu rychle stíhá nohy sled. –

„Krista pána – kde jen vzíti dech!

Nepůjdu-li, zaškrtí mne na posled!“

Hodný už kus cesty urazil.

Však což naplat – krchov je až tam –

a ten – buď se k zadám přimrazil,

buď k nim přirost’ – to ví Panbůh sám.

Krejzu pojímá už v srdci strach –

košili by na něm ždímat moh’,

nohy slábnou, prsa jakby stáh’ –

k tomu pořád těžší je ten hoch.

„Slyš, umrlý, vždyť mi zlomíš vaz –

nemusíme se tak tuze hnát;

slez a klusej podlé trochu zas,

jsiť dost velký na to kolohnát.“

„Nic to. Když rád nosíš, tak jen nes.

Moje hnáty během ochábly,

a jaký by, sloto! byl to ples,

kdyžby rejdit měly seslábly!“

Pomoz Panbůh – už to blízko sic,

slyšet chrastit dovádivou spřež,

ale každým krokem tíže víc –

síly na mále a – dechu též.

A ta tíže – není možná dál,

hodinka to jeho poslední. –

„Bože, co jsem jakživ dokázal,

pro Kristovy rány, odpusť mi!“

Krejza klesnul skoro bez dechu

v tom tu kohout jitřní zakokrh’,

mrtvý větřil den, a v pospěchu

upaloval – div se nepřetrh’!

Ráno našli Krejzu v povoze;

víc byl mrtvý ale nežli živ.

Nemoh’ ani státi na noze,

musili ho odnést – žádný div.

Zavolali hnedle doktora –

fantas pokoušel se o něho.

Ba s ním bylo zle už bez skora,

bylť i s Pánembohem u něho.

Těžko však se pravdy domakat;

mluví se to i to – oboje.

Jedni mluví: Škoda na stokrát!

Druzí: Měl dát mrtvým pokoje.

Já pak myslím pro svůj díl si to:

Buďme rádi, že jsme na živě.

A kdo z nás to má už odbyto –

nač ho rušit v svatém poklidě? –