SBĚH

Proč jsem zbraň zahodil, krále i vlast zradil,

stále se, milko má, ptáš,

proč jsem si čáku strh, do lesů s tebou prch,

rukama lomíš a Ikáš.

Milejší nežli pluk, pochvala, ryk a hluk,

že byl mi očí tvých žeh

a že jsem měl tě rád, raděj než zlatý řád,

proto jsem zrádce a sběh.

Že nechtěl táhnout jsem pustošit krásnou zem,

bratry své střílet a bít,

že mi byl nepřítel lhostejný jak přítel,

nechtěl jsem do boje jít.

A nyní po lesích a skalních útesích

s milenkou bloudím já svou,

dokud mne nechytnou, dokud mne nezatknou

a v žalář neodvedou.

Až budu zastřelen, nejkrasší z krásných žen,

v krvi mé rty svoje smoč,

pak se na útěk dej, pryč z města utíkej,

do řeky hluboké skoč!

Neb kdyby náš pan král a třebas jenerál

ucítil zornic tvých plam,

neměl by pokoje, utekl by z boje,

zrádce a sběh byl by sám.