SBLÍŽENÍ

V aleji šeré jsme se procházeli,

mdlé naše rty se roztoužením chvěly.

My šli tak měkcí, sladcí, rozesnění,

a v listí stromů haslo světlo denní.

Nad námi píseň větru šumně vlála,

vy graciesně jste se usmívala.

A když nás noční chvíle v háv svůj skryla,

na čelo jste mne jemně políbila.

Ó, tu jsem toužil: Takto věčně jíti

a svoje štěstí se rtů ženy píti

a spokojit se vším, co svět nám skýtá,

co v žilách vře, co duší lidskou zmítá,

s životem splynout, s jeho smíchy, žaly,

by naše duše plameny se vzňaly.