SBOHEM TANEČNICE

Své mládí, vášně, krásu, písně, radost

jsem probila, krev unavila vřelou;

svět žádal a já činila mu za dost

tělem i duší, bytostí svou celou –

však teď si, prosím, kupte moje kostýmy.

Mé uměníčko drobilo se světem,

mé srdce chladlo ve studených rukou,

hlas vyšuměl mi nad shořelým vznětem

a tanec je mi každodenní mukou –

teď jen si, prosím, kupte moje kostýmy.

Vše probila jsem, život jeden celý,

krev za víno a tělo za chléb dala;

tančily nohy, zrak byl smíchem skvělý,

a přece jsem to všechno proklínala –

tož jen si, prosím, kupte moje kostýmy.

Eh, zhořknou písně, vyšlehají vášně

a hubené se vzhůru vztýčí ruce,

když chladný meč nad hlavou blýská strašně

a za třicítkou skryta kývá Prostituce –

tož jen si, prosím, kupte moje kostýmy.

Když probito vše, má se umřít lehce,

však otrokyně, jest už zotročena,

a otrokům se nikdy umřít nechce,

a nejvíc ran jen snésti může žena –

tož jen si, prosím, kupte moje kostýmy.

Jdu, bych se vdala. Meč nad hlavou zmizí.

Toť vše... V mých květech nenastalo zrání

a končím, abych vedla život cizí,

svůj nový život – dlouhé umírání –

tož jen si, prosím, kupte moje kostýmy.

Své mládí, vášně, krásu, písně, radost,

vše probila jsem, všecko zaprodala;

vy chtěli jste, já činila vám za dost.

Teď moje prosba docela je malá:

kupte si ještě, kupte, moje kostýmy.