Sbor starých literátův.

Jak přísně hledí v strnulé k nám pýše

v těch varhánkových límcích zašlé běli,

kol pulpitu jak sřadili se tiše

a tenké rty se v zpěvu odmlčely!

Je slyším... Toužně rorate své pěli,

v jich písni „Vstalť jest!“... naše jaro dýše;

když druh jich loučil ze živých se říše,

jej vážným žalmem k hrobu provázeli.

K nám ve chmurné však pýše přísně shlíží...

Vždyť jako oni chceme vyzpívati,

čím srdce jásá, co dnes hlavu tíží!

A chceme: Dlaň až po létech by tknula

se našich blan, jež věčná krása zlatí,

by vůně života z nich zavanula.