Sbor z antické tragédie.

Před trochu radosti jak velké hory žalu

nám nakupili bohové!

Dřív nutno čelem tvrdou probít skálu,

zrýt ňadro země kovové.

Pot v skráni, mozol v dlani, nohy samé trny,

na duši strachu stín a viny skvrny

a v posled z všeho zisk tak malý, nepatrný –

tiš popelnice bronzové.

A udýchaný horečně

když člověk spatří cíl,

mdlý, schvácen, bez všech sil

tu vidí konečně,

jak málo to, proč žil,

jak mnoho to, co snil,

z jak málo zdrojů pil,

jak málo šťastný byl,

jak pro málo se mnoho bil

a nevděčně.

A radost, naposled již v ruce svojí drží,

hrst vřesu suchého jest z podzimkových lad,

květ pampelišky urván nad věčnosti strží,

kam bledým odleskem hvězd věčných promyk pad.

Však dnes už není mlád

ten athlet, který vyšel před lety v boj dlouhý,

dnes větru stačí dech,

a vřes a pampeliška, jeho sny a touhy

se rozdrobí a rozletí v dál, v spěch

a chmýří jen mu zbude na prstech

a v oku slza jen

a sen,

jak všecko, oč se s živly bil,

jen vlastní jeho přelud byl.

Ó málo radosti! Ó velké hory žalu!

Ó touhy olbřímí! Ó malá sílo svalů!

Dnes krátké příměří

a zítra znova zas bít o Nutnosti skálu,

rvát s vlastními se stíny v zášeří,

dbát na ránu, jež udeří,

i na tu, kterou dává pěst,

za fantom – jenž jest sláva,

za slovo – jež zní čest,

za cetku – pojem práva,

za klam – jímž láska jest,

za naděj – světlo hvězd...

Ó nekonečný trest!

Ó málo radosti! Ó velké hory žalu!

Ó spráhlé koleje všech bludných lidských cest!