Sbor z antické tragedie. (II.)

Jak děkovat ti, otče světla, mám,

žes moji duši vyrval věčným tmám?

Své bez zásluhy

že mohu dívat se na všecky světa divy,

jak drahokamy tkáš

je vyrvav chaosu, svých ořů hřívy,

když na nebeské luhy

se vzneseš veliký a nekonečnem pláš!

A vidět zem, jak mládne jarem,

květ planoucí a plod kdy žárem

se v barev lesku nalívá,

ať oranž nebo oliva;

a vidět zlaté obilí,

kam, zdá se, že se rozptýlí

tvé zlaté vlasy, Hélie;

a vidět krokus, lilie,

se zlatým srdcem narcisy,

když květ jim rosa promísí;

a vidět pažit zelený

a starých stromů šumné krovy!

Jak šťastný jsem a blažený,

že vyzpívat to nelze slovy.

Což teprv tvoji, Poseidone, říš!

Ó věčně lkavé moře, slyš, ó slyš

můj ples, že vidím tebe,

jak zhlížíš v sobě nebe

i hvězdy, které po něm chodí

od noci k jitru do dáli,

ať spící, nebo hrůza lodí,

pěn chumáč tříštíš o skály,

vždy veliké a nezměrné

v tmách jako v blescích nádherné!

Ó bezdno hrůzy! Nejstrašnější z běd

je slepec, kmet;

tak stíny v Erebu též před se hledí.

On věčně v temnu sedí,

mně líto ho, chci pomoci mu hned.