Sbor z antické tragedie. (III.)

Já vždycky prachu dítě a syn věrný země,

nechť věčný led, nechť pouště žár mne hostí,

chci nésti rád a jemně

tvé svaté jho, ó přísná poslušnosti!

Tys základ obce bohů, lidské společnosti,

tmel věkům vzdorující!

Jen tebou táhne vůl své břímě trpělivě,

jen tebou nechá zem si v ňadrech rýti,

jen tebou vášeň, zkrocený pes, lichotivě

v prach klesá ruce pána lízající;

jen tebou Olymp je a všecko pod ním žití!

Jen tebou obec v mohutný strom vzrůstá,

jenž neleká se bouře ani zhoubných vod;

jen tebou zaplá květem skála pustá,

v klín lidu klesne míru zlatý plod:

Jsem celý tvůj, tvá služba je mi sladká

a tebou drahá mi i nutnost, tvoje matka!