SCALA SANTA.

Stůj, noho! – v bujném pozastav se kroku,

tu stánek boha – místo nejsvětější,

zde hasne jiskra, kterou nítí v oku

vír vášně kalné; zde vždy ukonejší

se burný ruch tvé hrudi rozervané,

neklidný synu malinké té hrudy,

jež chlubně rájem pozemským tvým sluje,

ač stvořena jen pro lítost a trudy,

ač troskou jen je, škvárem jiskry plané,

odprysklé z věčné kovadliny boha,

z níž vesmír hvězd svých třpytný řetěz kuje!

Capella santa – „v světě široširém

nad kostelík ten světějšího není,“

tak psáno tady bledém na kameni,

po němž kdys Krista šinula se noha,

když na smrt kráčel věčné lásky smírem.

Nad tabernáklem v rudém baldachýně

podivný obraz v mystickém tu taji

od věků dřímá, v ploše jeho tmavé,

jak světélko ve smutném hlubin klíně,

paprsky lampy věčné mihotají.

To Mistra líce vlídné, usmívavé,

jež v plátno vdechl blahověstec Páně,

to něhyplné, svaté Jeho skráně,

věnčené dlouhým kadeřavým vlasem:

to Lukášova štětce dílo švarné,

ováté nebes duhobarvým jasem!

Je vnesla sem kdys ruka lepotvárná

cařice slavné, kněžky od východu,

když v smaragdovém Helespontu brodu

jitřenkou spásy, šeřily se jemně

svatého kříže bohumilé rysy.

Sen tehdá snila divný, tajeplný

v svém domě zlatém, sladce pod cyprysy,

co zatím hudbou přitlumenou temně

jí Pontu šumné přihrávaly vlny.

Jak Jakobu, jenž v hluché, pískné stepi

na kámen složil unavené skráně,

jí objevil se obraz čarolepý,

jas nekonečné, třpytné nebes báně,

zkad andělé ve vírném, šumném kolu

k Heleně spící sestoupali dolů – –

Pak na své hybké perutě ji vzali

a chvatem spěli s ní v kraj předaleký,

v tu zemi divnou, kde ve stínu palem,

jak přelud těkal drahné, drahné věky

duch člověčenstva zmítán Kaina žalem,

nad smrtí toho, jejž tajemně zvaly

proroků dávných šeré blahověsti

Člověka synem z čisté Panny klína,

ač bujarou byl, svěží ratolestí

z Jehovy kmene boha Hospodina!

Na Kalvarie zasmušilé stráni

andělů, zástup v plachém letu stanul

a v pokyn jeho mžikem z nenadání

vrcholek hory bleskným žárem vzplanul.

Pod svadlým trsem vyhořalé trávy

se otevřelo lůno země sprahlé

a v něm tré křížův obrys mihotavý

Heleně zžaslé objevil se náhle.

Ve vlákně dřeva zpráchnivělém vkuto

tré hřebů s rudou stopou krve svaté...

Opodál v hluchém štěrku zavanuto

se vinulo kol píky rezovaté

obrazu plátno vetché, potemnělé

a nejdoleji v tmavých skalin lomu

smetány trosky Pilátova domu...

Vidění shaslo – zlaté ve dvoraně

Helena ze sna procitnula jemně

a z rána hned již poslů družstvo skvělé

se shromáždilo v pestré karavaně

a na velbloudech v pouť do svaté země

se bralo s mocnou císařovnou v čele.

Po trudné cestě mořem písku plavým

jak vzdušný obraz v kyprých palem skrytu

se objevily modrém na blankytu

západu nachem obestřeny žhavým

Jerusaléma cimbuří a valy

a Kalvarie němé, pusté skály

se v cedrů šeři mračně rysovaly.

Jak v povel boží sen se živý splnil!

Na osamělém svaté hory štítu,

kde oliv lesík truchlivě se vlnil,

kopáno v luny zelenavém svitu

a v brzku již zas světlo světa zřely

ostatky svaté velké tryzny boha,

jež vzkřísila svět v hříchu odumřelý...

Od chvíle oné pokolení mnohá

cařici slavnou oddaně a tiše

ve hrobu teskné šero sledovala;

však odkaz její: Obraz Spasitele,

zde z tabernáklu tajůplné skrýše

zázračným ohněm věčné lásky sálá

a život vlévá v ňadro ochořelé.

Po schodech svatých, po nichž On kdys kráčel,

zasmušen k smrti z Pilátových síní,

jichž mramor bledý hořkou slzou smáčel:

se po kolenou vzhůru plíží nyní

věřících davy pestrém ve průvodu.

A blaze jim... jich mysl osiřelá

nadějí tou je aspoň zduševnělá,

že Beránek, jenž sňal hřích jejich rodu,

je za tu cestu trudnou, namáhavou

odmění věčné glorioly slávou!...