Scena à la Watteau.

Své stíny večer již nachýlil k siré zemi.

Jej čekám samotna. – Ó zdali zjeví se mi?

Tak bylo smluveno... Šer do stromů se sází,

a chvíle zvolna jdou, on stále nepřichází...

Či moh’ by sklamat mne? K Lucile láskou vzpláti?

Či s dvornou Suzettou snad laškovat a hráti?

Či s bujnou Florisou, jež jest jak smavá Vesna?

Či s Philamintou snad? – Ne, tak jak dítě ze sna

dnů dětství vzbouzí se, o lásce nemá zdání...

Snad Nanon vábí jej? – To věru k popukání!

Též svůdná Elvíra mi nemůž’ přidat strachu,

ni hloupá Ninetta, jež mní, že v tváři nachu

čím více líčí se, tím větší zájem vzbudí...

Kdo tedy drží jej? – Zde čekati mne nudí...

Ó hloupé domněnky! Tak cit nás často klamá,

na tolik mužů zde přec nejsem žena sama,

tu sličný Leandre i švarný Muscadin,

jen vysloviti se a opravdu chtít jen!

Již oko přimhouřím, ať co chtí dělají,

jen mého Fabrice když pro mne nechají!

Tak vonný večer jest! Tak v mysli božsky líno!

Jak v zlatých strunách tvých, má snivá mandolino,

prst jen se dotkne tě a hájem táhne dech

tak nyvý, jak by stkán z dne celého byl ech,

ze všeho, co tu plá a vlá a voní, zkvetá,

z té písně unylé již vadnoucího léta,

z niv do mlh ztopených i zamyšlených strání,

jež v šedý Noci flor se halí po klekání.

Zvuč, věrná družko má! Ó vyslov tíseň moji,

snad hudby genius tluk našich srdcí spojí!

Ten starý faun a omšený

nad vyschlým vodojemem

vše háje chytá ozvěny

i kroky v listí němém.

Ta Ceres, v sivé tváři mech,

klín pln kamenných květů,

zná z paměti můj ston a vzdech,

jej šeptá Amorettu,

jenž k ní se tulí zvětralý,

zrak upřen kamsi v lesy...

A jen můj vzdech lká do dáli:

Ó milý, kde jsi, kde jsi?

Ó milá, kde jsi, kde jsi?

Což tony oživly a mohly nabýt tvaru?

Dnes všechno možné jest, podléhá lásky čaru.

Tvůj vzdech, když touha v něm, se v miláčka hned změní, a jak tu miláček, jde za ním políbení.

Tak rychle nejde to, jak bájiti to chcete,

nechť dobře zaseto, chce čas to, než to zkvete!

Já přišel v nevčas snad? – Pak lituji, má dámo!

V čas, v nevčas! – Vždycky v čas, to rozumí se samo!

Ó drahý Fabrici!

To je to slovo pravé!

Ó já to věděla, že přijdeš, nežli „Ave“

mšic křídla dohrají tam na kvetoucím vřesu.

Ó sladké blaho mé! Jak toto blaho snesu!

Můj dobrý miláčku!

A přece pochybnost

se vkradla v srdce tvé!

Toť lásky sladký host,

i tebe v náručí, lze stále pochybovat,

se pochybnosti vzdát, jest věru nemilovat.

Však pohleď, chvilka to, jen bohům ukradena,

tam olší, javorů kde tmí se hustá stěna,

druž naši veselou zřím blížiti se k nám,

je konec sladkým snům: lásky sladkým hrám.

Jdou všichni přímo sem...

To kletba společnosti,

a bych ti pravdu řek’, těch hříček mám již dosti!

Chci tebe míti jen, nač garnituru jejich,

nač lásky naší květ těch ztápět na peřejích

slov sladkých, poklon mdlých a lhaných napořád?

Ať v sled se vysloví, mám ve všem přímost rád.

Tak nemluv, lhostejné ti přece nejsou všecky.

Ta tlustá Lucila, Suzette, ten diblík dětský,

ta žvavá Florisa, ta Philaminta suchá,

či Ninette s líčidlem, však běda, beze ducha,

či Nanon docela – to věru k popukání!

Slyš, tys mne poslouchal! Zde třeba pevnou dlaní

ti ústa zamknouti, bys nerouhal se stále.

Či svůdná Elvíra? Tu znám již a tak dále...

Mlč, mohou slyšet nás...

Ať slyší, pro nás lépe.

Ne, toto setkání je věru velkolepé!

Já řekla vám to přec, a vy jste nevěřili,

kde najít Finettu v té podvečerní chvíli

než tady pod jilmem, té vonné na pasece,

když první hvězdy kmit se zhlíží cudně v řece.

A sama nebude, já tušila to již.

Co, milý Leandře, k mé věštbě odpovíš?

Že kouzelnice jsi, vím já a ty to víš!

To lehké čáry jsou a snadno k uhodnutí.

Ne, to je dětinské, až do smíchu to nutí!

Zde přece ku hvězdám nebude vzdychat sama!

Jí dáme společnost, ať aspoň vzdychá s náma!

Proč vzdychat? Nechápu, když rozumějí sobě,

tu možno jen se smát...

Za pravdu dávám tobě!

To urážlivé jest, nás si tu nevšímá!

Jak možno líbat se před cizích očima,

ne, to se státi mně! – Než nastavím své líce,

dřív dvéře zavru vždy a spustím okenice!

Byl krásný večer, že?

Byl jako báseň pravá!

To věřím ráda již!

Buď milujícím sláva!

To smělé slovo jest! Kdo jsou zde milující?

Ti, již to cítí jen a nechtějí to říci.

Jak nelze milovat při hvězdách, při měsíci!

Jdu jako žebračka – ty šťastna v citů tísni,

mne neoslyšíš přec a usmíříš vše písní!

Jdi, smavá škádlilko! Co zmůž’ má mandolina?

Bez flétny Fabrice je k odpovědi líná.

Pan Fabrice dobrý jest a říci jistě dá si!

Již pro váš úsměv jen, pro vaše zlaté vlasy!

Nu tak si skočíme?

Ze srdce milerád!

Smím prosit, rytíři?

Jsem, oběti, váš kat!

To bylo v máji, kvetl hloh,

a pod ním usnul mladý hoch,

kol všecko bylo květ a tón –

Endymion!

Tak znělo v skalách, v údolí,

a na stráni a na poli...

V tom září zaplál nebe sklon,

a jilm a olše hlaholí:

Endymion!

Ach, známe to! – Ach, jak to srdce jíme!

To právě záhada, s níž celé noci sníme!

Co při tom sladkého – nikomu nepovíme!

Na tento zvuk, na tento ruch

hrdličkám v hnízdě přešel sluch,

v zář měsíce tu stopena

Selena!

A znělo v skalách, v údolí

a na stráni a na poli,

jak vzbudila se Ozvěna...

A jilm a olše hlaholí:

Selena!

Ach, dobře známe to, ó jak to srdce chytá!

To právě to, co v snech nám hraje a se kmitá!

Co jako luzný sen v svých snech z nás každá vítá!

Po přízi luny níž a níž,

v tu vonnou noc a lesní tíš,

kde spal ve květu anemon

Endymion!

se snesla k němu v údolí

a na stráni a na poli

plál svatojanských mušek shon...

a jilm a olše hlaholí:

Endymion!

I odpovídá ztracená

ve hloubí lesů Ozvěna:

Selena!

Ona i on

Endymion!

Selena! Endymion!

To bylo s patra přec a bylo skvostné věru!

Jak jiných světů báj v té vůni a v tom šeru!

Kdo může zazlít mi, že odměnu si beru?

Tak přede všemi zde?

To skoro nestydaté!

To poetické jen!

Při záři hvězd kol zlaté!

Nu, jaké zdráhání? Vždyť je to mezi námi!

Jen prosím dělejte, jak byli byste sami,

překážet nechcem vám v té kouzlaplné chvíli,

nám věru dostačí, když jsme si zatančili.

A zasmáli se též!

A šťastni byli – s vámi!

Teď jasno jest vše přec – ti všichni o všem vědí.

Zde stačí polibek na místo odpovědi...

Finette (upustí mandolinu na zem a vzdychne):

Co zbývá? Sladké sny! – Ó Fabrici můj, dost!

Rád místa přeju snům, však doufám v skutečnost!

Teď moh’ by odejít! To muž by nebyl ani,

mé ruky netknout se, ni v letu mojich skrání?

Ne, to je nemožné! – Ó mandolino moje,

má družko jediná! – Jsou u konce mé boje!

Jsi tady, Fabrici?

Jsem tvůj vždy.

A já tvoje!