SCÉNA (I.)

V té vřavě do lavic jsem upřel zrak.

Na pult svůj bušil Šmeral, ale tak,

by nebolely při tom příliš ruce.

Nač dělat hrubou práci revoluce?

I komunista může býti grand.

Přemocně zařval vlevo Hillebrand

demokracii pravé na posilu.

Na pravo Najman chutě má se k dílu;

zarudlý všecek mocně huláká.

Čtu sympatii v rysech luďáka,

již nedovede zahubiti cele

ni Rudý Prapor, nezapěný skvěle,

neb továryši neznají ho jistí.

Pak odcházejí sborem komunisti.

Tausikův slavný plakát už je v pekle.

Očima koulí Skalák ještě vztekle.

A pak už nic. Říc’ nelze: Padli všici,

neb přicházejí noví bojovníci.

Německý furor vydá vždycky za víc:

řev před tribunou, řev je slyšet z lavic.

Plá pro svobodu Lehnert celičký.

Z papíru dělají si kuličky.

Terčem se stali dobrým zpravodaji.

Čin heroický rodí se tu v taji.

A než by Teska řekl zase „švec“!

mihne se vzduchem prapodivná věc.

Kdož neviděli, pozdě honí bycha.

Co přehlédli však oči, nos tvůj čichá.

Skromně a tiše stojí hrdina.

Odmítá díky, duše nevinná.

Komilitonů řada reka kryje

a křičí: hodila to galerie!

A Baeran „nemá“, chudák, „co by řek’“.

Ó, čtenáři, té pravdy sobě všimni:

veliké dílo bývá anonymní,

než proneseš svůj rozsudek!