SCÉNA (II.)

A pusto bylo náhle nyní

v hlučné dřív zasedací síni,

když veliký ten skončen děj.

V paměti citát zněl jak z dálky,

jehož jsem užil v letech války:

Buď nezačni, buď dokonej!

Aktéry zřel jsem přešlé chvíle.

Defilovali roztomile

v groteskní tragikomice.

V paměti citát zněl jak z dálky,

jehož jsem užil v letech války:

Aut nunquam tenta, aut perfice!

Důvěra ve mně byla vroucná,

důvěra velká do budoucna,

dál, než kdy oči dohlédnou –

Únavy tíhu nesa lehce

nad činem, jenž být činem nechce,

usmíval jsem se pojednou!