SCÉNA VÍTĚZNÁ.
...To slavný den byl. Rozvlněným životem
a plně Praha zachvěla se celá.
Jak vzruchem opila se, zkvetla jásotem,
kovová ústa zvonů vyprávěla.
Vše bratrským se pozdravilo stisknutím,
už pravda Páně zvítězila svatá
a ve svět křesťanský teď slavně hlásá Řím,
že podle zákona jsou kompaktata.
Už nastal mír a sudlice teď zrezaví,
zas ucítí pluh země nezrývaná.
Čech nový život bohabojný pozdraví,
zas církve synem jest i Krista Pána.
A mistr Rokycana řečí nadšenou
den slavný uvítal a vřelým díkem,
lid tonul v slzách nad osudu proměnou,
že není proklet už ni haeretikem.
Jen Táborita zasmušilý tam a tu
cos o Římu si bručel v pohrdání
a směšná slova opakoval traktátů,
že z drápů pekla svět se nezachrání...
Když za dnů úpalných jde pouští karavana
a ve žhavém už písku noha poklesá,
což každá zornice se šíří rozšlehaná
a v horizont se vpíjí, v modrá nebesa!
Když rety zprahlé jsou a kapky vody není
a chleba vyprázdněny zbytky poslední,
což mozek rozhoří se v teskném roztoužení,
ať po dnech zoufalých se přece rozední!
...Vál samum, družiny půl tvrdá Zhouba zbila,
půl druhá pozvolna jde svému ke kraji
pryč od zničených bratří, v jejichž těla bílá
a v kosti sežehlé jen větry zahrají...
A v hlavě těžce duní, zraky divně hoří
a všecky myšlenky se v jeden slily cíl,
by tam, kde nebe padá k písečnému moři,
kraj žlutý zeleným se pruhem rozvlnil...
V tom náhle na obzoru... palmy... zeleň čistá!
Jak dálky zasmály se vlídným pozdravem!
Všech ruce vzmachem jedním v rajská kynou místa
a každý pramen slyší vzduchu ve žhavém!
Šíj jakby nalomená rázem vzpřímila se,
krev tryskla silou novou všemi žilami,
v běh další, radostný se noha vzpjala zase...
ten cíl jak smysly všecky prudce omámí!
A příval nesmírný se rozlil bouřně city
a každý řítí se tam k chladům oasy...
Ó, marno zdržovat! Zrak horečně v dál vrytý
jak šíleně se noří v pestré obrazy!
...A zvolna přelud bledne... Vzduchem ještě chvěje
pruh zelený se chvíli, štíhlý palmy kmen...
Ó, třikrát nešťastný a bědný, bez naděje,
kdo prázdnou vidinou byl v poušti oslepen!
Sval k předu vztažený v ráz klesne vysíleně
a hlava v zoufání se k prsům nachýlí...
Je stokrát pustší cesta po chvilkové změně
a tvrdě vysmívá se těm, kdož bloudili...