SCENERIE POTOPENÉHO DŮLU

Je večer deštivý... Pláň šedivá

své výběžky v zrcadlo vodní matné vrhá...

A vítr oblak temná přediva

do zejících otvorů prorvami obzorů

na cáry trhá...

A po den celý v dálce světel kruh

žlutavohnědé ostré skvrny hází kolem...

Lokomotivy trčí z černé vody struh...

Mře večer na pohorku kolem...

Blátivý popel, kam jen vidí zrak,

na všem, co dýše, věky usazený...

Ční věže železné a střechy v kalný mrak,

ční komíny, ční jeřáb pochýlený...

Důl zatopený dýše parou zahnědlou,

čerpadla hrozná skřípou rythmem stejnoměrným...

A mračna žen tu s dětmi na rukou

se tísní nad otvorem černým...

Den třetí minul... Neúnavná čerpadla

z té rakve duní, jak by třás’ jí Osud...

Jak závora by těžká nad vším zapadla...

Však ženy... stojí dosud...