scherzo na kosa

jsou u nás ještě slavíci

a nepějí jen špatně.

zajdi si v lesy znějící

v některém jarním měsíci,

zpívá tu ptáků ještě dost,

peciválek i věrný host,

po svém a zdatně.

všecky je, všecky v lásce máš,

vždyť nevinnost jsou sama.

srdce však, srdce nespoutáš,

a proto tedy přednost dáš

čermáčku nebo pěnici

před sojkou, strakou, vrabčicí,

slavík je drama.

a je tu také drozd a kos,

drozd odlétá, kos dřepí.

kdyby však jeho zlatý nos

nezpíval, chybělo by cos

sladkého v našich jarních snách

pod žudry nebo v uličkách,

první zpěv lepý.

dojímá v parku měšťáka,

na návsi dojme pannu,

když přelíbezně huláká

pro boháče i žebráka

o velkém jarním zázraku

až na komíně činžáku

či na kaštanu.

a přece srdce, srdce tvé

s ním v pochybnostech bývá,

když vidíš zvíře hltavé,

lhostejné, nevybíravé,

jak se vším se tu smiřuje

a jak se domestikuje,

onuce živá.

cynický poměr ke světu

má pro sebe i družku,

když hnízdí v okně klosetu

a, v zadních traktech smejče tu,

s prašivou kočkou chce se rvát.

a brzy bude z ruky žrát,

na krku stužku.