SCHLEMIHL. (I.)

Já stín svůj neprodal a nevím, jak se stalo.

Vzdálena dosud řada modřínů.

Cos vtíravě jak cvrček zavolalo:

„Schlemihle, kráčíš bez stínu!“

To šel jsem ráno zarosenou travou.

Les, luka, hory za lesy.

Zvučela země písní silnou, zdravou

s modrými mluvíc nebesy.

Stín svůj jsem neprodal. To byla moje pýcha.

Proč nežít chvíli idylle?

V tom kdosi mluvil do velkého ticha:

„Stín svůj jsi ztratil, Schlemihle.“

Tož hledím nazpět; nikdo nejde za mnou,

na levo nikdo, na pravo.

Přede mnou pusto. Ruce oči zamnou:

zřím zeleň jen a modravo.

Zřím pole, luka, mlází, hory, lesy.

Vše, co se hodí k idylle.

Hlas vtíravý zas ozývá se kdesi:

„Pozbyl jsi stínu, Schlemihle!“

A nikdo tu, ač na všechny zříš strany.

A těžší nade skálu je

hlas, který slyšíš něm a bez obrany,

hlas, který žaluje: